Kdy k tomu dojde, že ten pohár přeteče? Jak poznat, že už je toho moc, že to překročilo všechny meze? Kdo je ten viník? Přece ten, kdo zaútočil, kdo ublížil, ne?

Byla to ona a teď se za to bude zpovídat. Cítí vinu a cítí se nicotná, je jí hanba. Ale proč? Už to nemohla vydržet. Usmrtila to. Byl to jen jeden moment, ale bylo v tom vše.

Poznali se před dvěma lety na diskotéce. Zezačátku na sebe na parketě párkrát narazili, byli opilí a přišli se bavit. Pár laškovných pohledů, úsměvů a šlo se dál. Ona tam byla s kamarádkou, a protože její dlouholetá kamarádka viděla, že se jí ten kluk líbí, strčila ji na parketě a ona spadla na něj. Slovo dalo slovo a bylo to tam. Vášnivá noc, líbání, lákání na víkend na chatě. Její kamarádka byla s jeho kamarádem a prožila si podobnou zábavu. Později je dali dohromady.

Druhý den se jí ozval a viděli se, šli na pivo. Viděla, že je ještě napůl dítě, měl něco přes dvacet a ona byla o šest let starší. Začali milenecký vztah, byla to zábava, panovala mezi nimi silná chemie a ani jeden nic neřešil. Nebo? Neviděla v tom víc, než jen pobavení a sex, byl to roztomilý suvenýr do postele, a tak se to mezi nimi i tvářilo. Hned po třetím setkání zjistila že ji lže, že ji zklamal, přestože byla prosta očekávání, i tak se mu to povedlo. Chtěla to skončit, ale on to uměl, přesvědčil ji. Možná jí mělo být už tehdy divné, když se ji ptal, jestli by odpustila nevěru. Řekla mu, že to jednou udělala, ale že to byla výjimečná situace, to se mu líbilo. On byl zezačátku nejistý, cítil se nesebevědomě, protože byl o tolik mladší a často míval narážky tohoto druhu a řešil to, porovnával se. Ujišťovala ho, že jí to vyhovuje, ale vztah v tom nehledala a on to musel vědět. Ona byla ale free, bezstarostná, věděla, že rád chodí na pivo a neřešila to, protože v tom vztah nehledala a věřila, že budou spolu jen do té doby, dokud je to bude spolu bavit a pak se rozumně rozejdou a každý půjde svou cestou s někým, kdo mu do vztahu bude vyhovovat. On ale mezitím pomaličku utahoval smyčku kolem jejího kotníku. Zatím to oko bylo volné, takže si toho sotva všimla, ale už bylo lano na její noze a tvářil se, že ji jen prostě a jednoduše miluje a chce být s ní.

Nakonec to ve vztah přerostlo a po půl roce spolu začali bydlet. Bylo to vlastně zvláštní, protože ona dostala nabídku na byt, a tak nějak nepočítala s ním, měli přece mezi sebou jasno, jenomže on se urazil a byl naštvaný, že ji to nenapadlo, že na něj nemyslí. Vždyť je přece jasné, že budou bydlet spolu, to jsou základy partnerského života. Překvapilo ji, že to tedy bere vážně a moment, kdy k tomu došlo, ji zřejmě nějak minul. Dobře, řekla si, posuneme se level dál.

Jeho počáteční nesebedůvěra se obrátila. Vedle ní vyrostl. Vypadám dobře, říkal a vzhlížel se v zrcadle, ty jsi ale stará. Uprav se, vem si na sebe něco jiného. Přibral jsem s tebou deset kilo, vypadám mužněji, ale ty máš velký zadek. Vyrazili si do města, snažila se pěkně se obléct, ale ani nevěděla proč, cítila se vedle něj špatně a měla nutkání se kontrolovat. Vypadáš jako kobyla, řekl jí, jako by jí četl v hlavě. Usmála se a obrátila to v žert, přestože to bolelo. Nebylo to jednou. A on rád říkal věci, které bolí, jako by ho to těšilo. Nakonec to bylo mezi nimi jak na houpačce, jednou nahoře pak dole. Nahoře, že se dalo spolu komunikovat a vycházet, věci byli, jak se domluvili a občas se zasmáli. Dole, že byla vroucí láva pod povrchem pod navenek zarostlým zeleným trávníčkem s rozkvetlými květinkami. Našlapovalo to tiše a zevnitř to bublalo, nic hmatatelného, nic navenek, žádné důkazy, schizofrenie, duální svět v hlavě. Je to skutečně tak, nebo se jí to jen zdá? Co cítí, je přehnané, je hysterka? Neumí ovládat city, je moc? Proč se tak rozčiluje, proč tak vyvádí, vždyť nic zas tolik neřekl. Proč se musí vždycky hádat, když někam jdou, proč musí zatínat zuby a přecházet ten sžíravý pocit, proč jí vadí, že tolik pije, proč je k ní tak chladný, tak přezíravý? Dodnes si nepamatuje, co jí vlastně říkal, čím ji vyprovokovával, že musela často od něj utéct se slzami v očích, ať už ve společnosti seděli kdekoliv? Nepamatuje si to. Ale ten pocit je živý, a zřetelný. Byla to sem tam poznámka, náznak, pod nímž byla skrytá urážka, ponížení, popíchnutí, jedovaté řeči a náznaky. Píchání do bolavých míst, která si buď za dobu jejich vztahu zmapoval, nebo mu o nich sama v důvěře řekla a když nereagovala, jak si představoval, ublíženě a sebelítostně, bodal dál, dokud ji nerozložil. Rozvířit emoce, to byl cíl.

Konflikty začaly hned při zařizování bytu. Hádali se, až si ona uvědomila, že se chová jako matka a to nechtěla, její máma totiž otce ponižovala a byla vzteklá kvůli každé malichernost. Rozhodla se pro jiný přístup, podporující, zapracovat na sobě a udělat vztah více laskavý a podporující. Mělo to úspěch, hádky tohoto druhu pominuly. Ale nastaly jiné a možná to byla ta chyba, že se tímto postavila do podřízené role a on se dostal na trůn. Nenechala si ale všechno líbit a bojovala o nastavení hranic. Ze vztahu se stal skrytý mocenský boj, protože ona nehodlala bezmezně přijímat, co říkal a on chtěl být pánem tvorstva. Začal nařizovat, že mu musí hlásit co dělá, měl nový mobil a tvrdil, že ji bude přes apku sledovat. Nevěděla, jestli je to pravda, on rád své výroky a činy zahaloval mlhou, a tak když byl v práci a ona šla ven, nechávala mobil radši doma, než aby riskovala, že ji skutečně sleduje, ačkoliv nic špatného nedělala. Byly to lži, kterými ji uváděl do nejistoty. Měla pozitivní ohlasy na svoji práci a když mu to šla sdílet, zatvářil se tajemně a naznačil, že je to díky němu. Neřekl jí ale co a jak udělal, opět ji nechal viset mezi duálním rozpoložením zahaleném mlhou a ona se mohla jen dohadovat o tom, že jí chtěl pomoct, a tak její práci zpropagoval, nebo jen lže, aby jí vzal pocit úspěchu. A tak to dělal. Dělal z ní blázna. Řekl jí, ať za ním zajde do práce a když tam přišla, zpražil ji pohledem se slovy, co tu chceš? Chtěl uvařit večeři a pak přišel domů a ignoroval co navařila a udělal si těstoviny z pytlíku. Aniž by cokoliv vysvětlil, spal v jiné místnosti a jindy s ní v ložnici, jak se mu chtělo a odcházel z ložnice vedle do pokoje uprostřed noci, jako by se mu protivila. Sám přišel s tím, že půjdou na jednu akci, o kterou nestála ale věděla, že tam chce a že konečně někam půjdou spolu, a tak souhlasila a udělala si čas. Když tam měli jít, odešel do hospody, jako by nebyli domluveni. Trávila s ním hodiny v nákupáku a pomáhala mu vybrat si oblečení na sebe, ale když si chtěla něco zkusit ona, nebyl na takové blbosti čas a prostě z obchodního centra odešel, když si to i tak šla zkusit. Tohle byly nevyslovené ponižující tresty, aniž by věděla, za co. Nemluvil, nikdy z něj nic nevytáhla, když si s ním chtěla promluvit. Její osobnost se postupně a nenápadně rozpadala, zatím co on trávil několikrát do týdne večery v hospodě a pak na tahu. Zahýbal jí, když pil, byly to jednorázovky. Poprvé to uviděla na vlastní oči na oslavě svých narozenin na diskotéce. Nějak ji přesvědčil, aby to přešla. Když zase zjistila, že je na diskotéce, zatímco ona trčela doma, bylo jí vše jasné a nehodlala to už tolerovat, vyházela mu věci z ložnice vedle do pokoje a byl rozchod, čemuž se druhý den strašně divil. Nicméně, než se stačil odstěhovat, dali se zase dohromady. Teď už ví, že to bylo jen proto, že si našla do bytu podnájemníka a on chtěl mít nad tím kontrolu, protože se domníval, že se jí líbí. Neměla to dopustit, protože pak to bylo horší. Ztratila poslední kusy sama sebe.

Na začátku měli sex velmi často, byla tam velká přitažlivost a těšili se na sebe. Postupně ho ubývalo, když spolu začali žít a potom už ho bylo málo a nebylo v něm nic. Ptala se ho, jestli je šťastný a co by si přál změnit, chtěla to napravit, ale on byl už na koni a neřekl jí vlastně nic. Když byla mezi nimi ještě vášeň, chtěl po ní sexuální praktiku, se kterou nesouhlasila. Dobře, řekl, ale dělají to všichni, má bývalá s tím neměla problém, tvá kamarádka to taky dělá s mým kamarádem, naši přátelé to taky dělají naprosto normálně, nechápu, kde vidíš problém. Nic to není. Ty musíš být zase extra. Nakonec ji po měsíci udolal, protože u ní vznikl dojem vyčlenění a ochladnutí od něj a ona mu chtěla udělat radost. Nezměnilo to nic, nenávidí to a jeho přístup k ní to stejně nezlepšilo. Přezíravost, to bylo vše.

Ke konci jejich vztahu jel stanovat s kamarády, nakoupil si nové věci na sebe, aby byl fešák, a neřekl jí o tom nic, protože ona už nebyla hodna toho cokoliv z jeho soukromí vědět. Když přijel, cítila, že jí tam zahýbal, ale opět to byl jen pocit, který se nedá ničím podložit. O pár dní později ho viděla na diskotéce s nějakou dívkou, a to byla poslední věc, kterou od něj hodlala strpět. Pod vlivem alkoholu mu tam dala veřejně facku, kterou si bude pamatovat do konce života. Bylo to poctivé dělo.

Násilí, k tomu se nikdy nechtěla uchýlit, nenávidí ho. Neví, kde se to v ní vzalo, nebyla to ona. Kontrolu nad situací v tu chvíli vzala část jejího Já, která se na to už nemohla dívat. Musel zakročit animus jako to zvíře v ní, aby ochránil její zlomenou ženskou stránku.

Když si tak vzpomene, násilí v jejich vztahu mohlo začít i mnohem dřív a z druhé strany. Kdysi o rok dříve se pošťuchovali doma. Brala to z legrace, ale vlastně to byl pod povrchem mocenský boj skrytý pod laškování. Stál za ní jako by ji objímal a najednou měla jeho paži kolem svého krku. Než se nadála, sevřel ji do kravaty, škrtil a nemohla dýchat. Vyděsilo ji to, o to víc že nepouštěl, začala se bránit a přesto trvalo, než ji pustil. Nadala mu do debilů, měla pohmožděný krk a bolelo to, ale on se neomluvil a zatvářil se tak že přehání. Nechápeš srandu, řekl přezíravě. Jseš postižený, odpověděla mu. A pak na to zapomněla, ale podvědomí v ní zanechalo informaci, že musí počítat se vším a že se musí mít na pozoru. Možná kdyby reagovala ublíženě, kdyby se rozbrečela, kdyby dala najevo že má z něj strach, možná by to celé zašlo docela daleko do nepěkných míst. Bylo to, jako by si to jen testoval.

Možná měla štěstí, že byl tak mladý a jeho osobnost se zatím formovala. Možná. Kdo ví, co z něj bude za deset let. Za dvacet let.

Kdo ví kam by to dál vedlo, kdyby mu nedala onu facku, která ji pak roky trápila a cítila za to vinu, protože se jí tohle chování tolik příčí. Kdyby konečně tímto krokem v afektu neusmrtila ten toxický život? Díky tomu vztah skončil. Protože se mu takhle v extrému vzepřela, už ji neviděl jako vhodný zdroj pro sebe. Přesto trvalo další tři měsíce, než se odstěhoval. Musela ho vyhodit a dát ultimátum, jinak se nehnul, přestože měl nový vztah s nezkušenou introvertní dívkou, která nic nevěděla o tom, že stále žije se svou bývalou. Nový kus a už ji odváděl do svého světa lží, ale byla to panna, jak si přál a takže důvěřivá a tvárná jako plastelína. Bylo jí ji líto, paradoxně chodily na stejnou brigádu. Pro ni bylo ale podstatné, že zmizel z její blízkosti. Ale i tak ještě několik měsíců po rozhodu zkoušel na ni ve zprávách vyděračské a útočné taktiky, aplikovat lži střídané přátelským konverzováním a zkoušením vyvolávání lítosti a soucitu, aby ji vyprovokoval k reakci, ale ona viděla tu jedovatou falešnou hru a odpálkovala ho a vymazala ze života.

Pak se od kamarádky, která žila s jeho kamarádem a dál se vídali dozvěděla, že stejným způsobem trápí i svou novou přítelkyni. Vydírá ji a rýpe do ní, dokud se nerozpláče, bezdůvodně, protože chce, aby platila jeho pravidla. V tu chvíli mi bylo definitivně jasné, že to nebylo o mě, ale o něm.

Co si z toho ona odnesla? Po odchodu z tohoto vztahu, a několika následujících vztahových fiascích, to vše utvrzené výchovou, si myslela, že prostě není vhodná na život v páru. Že není dobrá partnerka, že se na to nehodí. Že je divná a rozbitá a nikoho si nezaslouží. Že je kaz společnosti. Že s ní vydrží jen velmi odolný člověk a ona mu může pouze děkovat, že s ní je a že prokazuje tak velkou oběť. Každá minuta s ní, je pro druhého utrpení.

A jak se to stane? Jak se stane, že někdo do téhle černé díry spadne? Proč to dovolí, proč z toho zavčas neodejde, vždyť je naprosto evidentní, kam to směřuje a že je to celé špatně hned od začátku? Proč si to dělá?

Odpověď je jednoduchá: protože to jinak nezná. Neví, jak vypadá zdravý vztah, jak se k sobě lidé chovají, když je tam podpora a láska. Zrod toho je v dětství, když byla malá, dospělí ze své autority s ní jednali podobným způsobem, se stejnými vzorci chování. Všepřijímající dítě se tomu nemá jak bránit a dokonce nemá ani kapacitu na to, aby pochopilo co se děje a že to není o něm, že ono není na vině, ale je to o jejich problémech, které mají sami se sebou. Věci tak prostě jsou, svět je krutý. Když nemá nikde pocit bezpečí, musí se s tím nějak poprat samo, přestože to na něm vždy zanechá šrámy a pokřivení, které si nese do dospělosti a když během života neprohlédne, tak až do smrti. Vztahy jsou nefunkční, muži které chce, ji odmítají a muži které chtějí ji, odmítá ona. Vybírá si špatné partnery, kteří se chovají nespolehlivě, odmítavě, neváží si ji. Flashbacky ji ovlivňují na každém kroku a ona jedná ze svých zranění, upadá do bezdůvodných a náhodných pocitů méněcennosti, depresivních propadů, nepřijetí, samoty, odloučenosti a vytržení ze společnosti. Realita a vztahy navenek ji zrcadlí vnitřní svět. Lidé ji opakovaně a stále zrazují a opouští a ona dostává další a další důkazy o tom, jak je nepotřebná a na obtíž, láska tu pro ni není a že se může spolehnout jen sama na sebe. Nikdo tu pro ni není, pokud ona nemá co dát. Už od dospívání má autoimunitní nemoci a vyzkouší si i hluboké depresivní stavy a panické ataky. Uklidňuje ji pocit, že to může kdykoliv skončit, že to je jediné nad čím má moc, ale záhy na to si je vědoma toho, že to vyžaduje obrovskou odvahu a energii, kterou nemá. To vše je dno, ve kterém se vyválí, a ještě je ujištěna o tom, že ve své blízkosti má lidi, kterým se nemůže svěřit. Nechají ji tam ležet a ukážou jí svá záda.

To vše ovšem jen do chvíle, než vezme život do svých rukou. Byla to cesta trvající roky, byla ale krásná a přibývalo na ní barev. Nelituje ničeho a nezměnila by ani vteřinu ze své minulosti. To vše ji totiž vyformovalo v bytost, kterou nyní je. Raduje se ze života a ve své blízkosti si drží jen správné lidi. Není jich moc, ale zato je jí s nimi dobře. Autoimunitní nemoci zmizely. A přestože v tom donedávna tápala, teprve letos pochopila tu hru, to celé, o co v ní šlo a konečně vystoupila z bludného kruhu.

Ještě není zdravá a není jisté, jestli se z toho uzdravit dá, ale už to umí prohlédnout a jednat s takovými lidmi tak, aby jí nemohli ublížit.

Když udělá přešlap, poučí se z něj ale už jen minimálně, celkem vzácně, se nechá nevědomě vtáhnout do jejich stínové hry. Většinou už umí reagovat tak, aby nezískali nic z její energie a emocí a tím pádem je pro ně zajímavá asi tak jako odpadky na zemi. O kom je řeč? O narcistech, manipulátorech, egomanech, psychopatech a dalších tyranech.

Tohle byl asi slabý odvar toho, čeho jsou schopni, jen ochutnávka a taky zde není popsané vše, co se dělo. Věřím ale, že vztahové násilí, ať už psychické nebo fyzické, má ve své podstatě stejné jádro.

Zdroje, které obětem tohoto teroru mohou pomoci, vypíšu níže. Lidem, kteří se tím zabývají a šíří osvětu patří obrovský dík a respekt za to, že pomáhají otevřít oči a mají sílu se tím zabývat.

YouTube:

Poznej svého psychopata, Jan Dvořák

Jako Fénix

Antonia Morgan