5

Rozhlédl se, nechal projet auto a vykročil přes silnici. Vešel do vietnamské samoobsluhy U Zelenáče. Jsou tam členité regály přetékající zbožím, je to tam trošku zanedbané a neuspořádané, a Vítek má docela bohaté zkušenosti. Vlastně je profík. Je to jedna z mála věcí, ve kterých je fakt dobrý. Možná jediná, když nepočítá cit pro focení, ale to je teď druhořadé.                                

Už neví přesně, kolik mu bylo, když ho sociálka mámě odebrala, ale určitě chodil ještě do školky. Tedy byl ve věku, kdy se chodí do školky. Jeho máma byla tehdy podruhé těhotná a moc za Vítka nebojovala. Když mu bylo devět, jeho matka si ho vzala z dětského domova zpátky. To nebylo dobré, byl by tam radši zůstal, kdyby měl na vybranou a věděl, co ho čeká. Žil s dalšími dvěma sourozenci a nikdy necítil, že by ho máma měla skutečně ráda, že by si ho vzala snad kvůli tomu. Bratr a sestra byli o dost mladší, přidal se k nim pozdě. Sestře bylo asi šest a bratrovi čtyři. Byl mezi nimi jako vetřelec a taky že mu to dávali sežrat. Matčin druh s ním neměl nic společného, a tak ho ignoroval, zatím co se Vítek díval, jak se věnuje jeho nevlastním sourozencům, hraje si s nimi, vozí je na výlety a zajímá se, jak bylo ve školce a v první třídě ve škole. Vítek to chápal tak, že je jejich táta, takže je přirozené, že se stará, zatímco ten jeho je zahalen tajemstvím. Máma byla pořád pryč, a když byla doma, byla unavená a nevěnovala se moc žádnému dítěti, tím spíš o něj nezavadila ani okem.      

O pár let později se dozvěděl od jednoho staršího kluka z děcáku, že to nejspíš udělala kvůli dávkám. Pravdu se už nedozví, ale Vítkovi to od té chvíle začalo dávat smysl. Teď si ale spíš myslí, z toho, jak se mu máma poslední roky snaží pravidelně někdy i několikrát do měsíce dovolat, že to udělala ze špatného svědomí vůči němu. Možná to tehdy chtěla napravit, ale spíš tím nerozvážným krokem ještě přiložila polínko do kotle a zamíchala v hrnci tu bublající hmotu nedůvěry a zklamání. Vítek k ní od té doby, kdy mu zkazila život podruhé, nechová žádný cit kromě zloby a zahořklosti. O tom je přesvědčený. 

A to byl start. V devíti to zkusil poprvé, a když mu to prošlo, už nemohl přestat. Začal krást. Kradl pořád, každý den, byť to byly jen žvýkačky u pokladny, vždy mu to přineslo, co potřeboval. Úlevu. Pokaždé, když v obchodě něco šlohl, spadlo to z něj jako hromada kamení. To napětí před a úleva po, stálo mu to za to, byla to droga, jako by si dal perdu do žil. Zároveň ho to jakýmsi vnitřním uspokojením povzneslo nad pocity prázdnoty a oddělenosti, které ho tížily, sotva ráno otevřel oči. Dodalo mu to niterní ukojení a potěšení odměny, které se mu nedostávalo z žádného jiného směru. Sám sebe odměňoval těmito dárky.                                                                                                                              

Většinou to byly čokolády, nebo nějaké malé hračky, které mu nevlastní sourozenci a děti ve škole záviděli – mohl pak s nimi vyjednávat a vyměnit to za peníze na knížky, na které byl prý ještě moc malý. Byly to manga komiksy, takže nechápal, proč by měl být na to malý. Spíš šlo o to, že se tenkrát špatně sháněly a nebyly zrovna levné, takže ho dospělí odbývali tímto argumentem. Vítek uměl číst, ale zadrhával se a četl velmi pomalu a obrázkové komiksy byly pro něj ideální, mohl při nich probouzet obrazotvornost a rozvíjet kreativitu. Postavy mu ožily před očima. To ale doma nechápali. Ty komiksové knížky si schovával ve sklepě, za trubkami v jedné cizí kóji, aby mu je sourozenci nepočmárali voskovkami, mysleli si totiž, že to jsou omalovánky, takže doma netušili, že si je uměl sehnat.                                                                                     

Jak tak rostl a vyspíval, uspokojení z úspěšného lovu plíživě vystřídaly výčitky. Nemohl s tím přestat a uvědomoval si, že ho to začíná ovládat jako stále rostoucí příšera. V čím větším vnitřním rozporu byl, tím byla větší a větší a hladovější. O to častěji kradl, aby se to dřívější uspokojení objevilo aspoň na mlhavý okamžik. Nakonec mu jednoho dne z dálky mávlo rukou a už nikdy nepřišlo. Zůstala jen frustrace a nespokojenost se sebou samým. Stud. Něco se v něm změnilo. Zlomilo ho to. Říkal si, že je špatný a zaslouží si, aby ho neměl nikdo rád, možná by ho měli zavřít. Začalo mu být jedno, jestli bude načapán, přestal si dávat pozor a brzo se to o něm profláklo.                                                            

Nikdy, ale opravdu nikdy, nekradl nic, co někomu patřilo. To je pro něj svaté, za tuto hranici nechodil. V obchodě ano, to přece nepatří nikomu, dokud si to nevezme a nezaplatí za to. Jen tak to tam leží a nabízí se to zákazníkům, je to volné zboží. Tak si to obhajuje.                                                                                             

Když mu bylo dvanáct, chytil ho prodavač a zavolal policajty, bylo to už popáté. To byl průšvih, protože to s ním společně s jeho opravdu tragickou školní docházkou a příšernými známkami vypadalo špatně. Nakonec jeho máma řekla, že ho nezvládá, což moc nepochopil, protože vůbec nezlobil a byl tak samostatný, ani o něm nevěděla. Dělal si všechno sám, i jídlo si nachystal sám a umyl si po sobě vždycky nádobí, ani nevěděli že je doma, pokud tam byl. Vlastně se o něj nestarala. A k takovému závěru došly i úřady, když zhodnotili jeho zanedbaný stav, žákovskou plnou koulí a neomluvených hodin a mentalitu neodpovídající žákovi sedmé třídy. Jak to, že to zašlo tak daleko? A tak se Vítek ocitl zase v ústavu, ale tentokrát v jiném, v diagnosťáku, mezi problémovými dorostenci. Rozneslo se tam mezi dětmi, že krade, a tak to neměl zezačátku jednoduché. Kdykoliv se něco nedej bože ztratilo, tak jako první si to šli vyřídit s čórkařem Víťanem. Víťan to má, já ho viděl! Čórkař to má pod polštářem… V kapse… Už to určitě snědl… Nikdy u něj nic nenašli, přesto dostával od kluků dennodenně slovní sadu a taky na budku.                                                                              

Myslel si, že mu je to jedno ale během té doby se objevily první zdravotní problémy. Asi to bylo z toho, že už nemohl to napětí a úzkost ventilovat způsobem, jak byl dosud zvyklí, a musel ho dusit v sobě. Projevilo se to na zdraví. Zadýchával se při sportu a při rozrušení nemohl popadnout dech. Jednou se to vystupňovalo do záchvatu, kdy se mu sevřelo hrdlo a plíce a nemohl se nadechnout. Spadl na zem, dusil se a museli zavolat rychlou. Od toho momentu ho kluci přestali popichovat a škádlit, pochopili, že tu končí sranda. Víťan přece není zas takový lúzr, občas je v pohodě, a dokonce je s ním sranda. A fakt asi nekrade, takže mu nikdo nepřeje, aby se udusil.                                                     

A v tom roce k nim do party přibyl Ondra a Vítkův svět poprvé prozářil sluncem. Poznal skutečného kamaráda. Ondrovi rodiče měli tragickou nehodu, nabourali se v autě a babička si vzala do péče jen jeho sestru Nikolu, protože trpí silnou cukrovkou a on byl, na rozdíl od o pár let starší Nikoly, na ni moc divoký. K Vítkově štěstí musel jít Ondra do domova, a protože o kluky se kterými tříská puberta není zájem, zůstali tam do plnoletosti spolu.                              

Obešel samoobsluhu a hodil do košíku čínskou polévku a jedno pivo ve skle. Zaplatil a šel domů.                                                                                              

Z obchodu spěchal rovnou čarou napříč sídlištěm k řadě paneláků. Nikdy nešpacíruje po tom nesmyslně klikatým chodníku, na to je jeho čas příliš drahý. Vítek usuzuje, že ho tu postavili jen na okrasu a chodí po něm idioti, co nemají nic lepšího na práci než si pro kondici napočítat kilometry. Vidí to tak mnoho místních občanů, křížem krážem přes trávník jsou vyšlapané pěšinky. Ten, kdo to vymyslel, pokud nebyl zhulený, tak ho nic neomlouvá. A o něm budou lidi tvrdit, že je prý hloupý!                                                                                            

Nejkratší cesta k jeho domu vede přes trávník, dětské hřiště, parkoviště a silnici vedoucí do slepé uličky. Odemkl si a vstoupil do jednoho z mála dvanáctipatrových odrbaných paneláků v této čtvrti a vyjel výtahem do trojky.   

V kuchyni odložil sáček s nákupem na linku a vytáhl zpod bundy láhev rumu, oříškovou Milku a dvě čokoládové tyčinky. Dokázal to i s rukou v sádře. Doplní si denní dávku cukru, než se ozve absťák. Ještě by mu bodly cigarety, ale ty mají moc dobře umístěné. A on je stejně sváteční kuřák.                                  

Kruci, pomyslel si, bydlím hned vedle, kdyby mě nachytali, už by se o mě všude vědělo. Tohle bylo opravdu naposled, ujišťoval se křečovitě. Otřel si hřbetem ruky orosené čelo. V hlavě se mu vyrojily vzpomínky na sezení u staré brýlaté dětské cvokařky, která do něj až vtíravě vemlouvavě hustila zavedená učebnicová moudra a rychle je potřesením hlavy rozehnal. To nebylo moc dobré. Vůbec ne. Nebude teď na to myslet. To je jeho řešení nepříjemných záležitostí.                                                                                                                         

Ten uspokojivý pocit, který po několikaleté pauze očekával že se objeví, ani tentokrát nepřišel. Jen výčitky. Příšera vystrčila hlavu z jeskyně a byla zase o něco větší. A co bylo horší, spustilo to v ní dosud spící hlad. Kdyby to dělal častěji, neobjevily by se ty výčitky v takové síle, to je jeho zkušenost. S počtem úspěšných malých čórek by mizely jako drobné obláčky na blankytném nebi. On ale nehodlá zajíždět do starých kolejí, jak už říkal. Dnes to bylo mimořádně.                                                                                                                                        

Hleděl na svůj nákup nenákup a nebyl si jistý, na co má chuť. Co to říkal Vik? Že je o víkendu za městem koncert. Na Zámečku. Morgan se mu bude pro tu příležitost hodit, pomyslel si a schoval rum do lednice. Nemá sklony k pití, vlastně alkoholu vůbec neholduje. Občas si s kamarády u plejáku dali jedno a snědli pytlík čipsů, to je vše. Radši si dal práska, ale samotného ho to nikdy nebavilo. Až doteď. Nemá to s kým sdílet, Ondra tu není a na jiné nemá náladu.              

Věci se mění.                                                                                                     

Sedl si na židli a láhev piva zafixoval mezi koleny. Otevřel vršek hranou zapalovače, a s pivem a tabulkou čokolády se přemístil do pokoje. Sedl si na zem před televizor, záda opřel o postel a pustil Dark Souls.