4

S Vikem se sešli na rohu ulice za sídlištěm. Pozdravili se už známým gestem podáním ruky a ťuknutím si pěstmi. Takhle vždy nenápadně a rychle proběhne předávka, to tady ví každý. Vítek se ale tentokrát zarazil. Něco je špatně. Vik mu nic do dlaně nedal a Vítkovi zůstaly v ruce jeho peníze.                               

„Co je? Kde to máš?“ podivil se podrážděně.                                             

„Už ti nic nedám, Víťo,“ řekl vážně Vik s pohledem upřeným na něj a tváří mu prolétl temný stín. Vik je o tři roky starší a půl hlavy vyšší, na tváři mu raší tmavé vousy a z hlavy venku nikdy nesundává kšiltovku a kapuci od mikiny když „pracuje“. A to ani v létě. Pro ostatní je to znamení, že má nabyto.             

„Co blázníš? Dělej, dej mi ten Skunk, jak jsme se domluvili,“ rozčiloval se ukřivděně Vítek. Sápal se po něm jako v obchodě dítě po bonbónech v příliš vysokém regálu.                                                                                                                            

Vik ho loktem odstrčil, měl ho už dost. Následně k němu a výhružně přikročil a hlasitě ho seřval: „Nedám ti ani hovno. Včera jsi tu prý před barákem málem kiksnul. Neměl bys hulit, když máš astma. Proč jsi mi to neřek? Todle si na triko nevezmu!“                                                                                                         

Vítek překvapením otevřel ústa jako leklá ryba a taky že nevydal ani hlásku. Uvědomil si, co se včera stalo. Když si po srazu s Vikem odpoledne zapálil sklo, nesedlo mu to a nějak mu zaskočilo. Naštěstí přiběhl Roman, který se po sídlišti stále někde pohybuje a dal mu pár pořádných šup pěstí do zad, což mu po několika děsivých minutách zachránilo krk. Zrudlý v obličeji mu sípavě poděkoval, ale Roman trval na tom, že s ním zůstane, dokud si nebude jistý, že je v pořádku. To už Vítek v obličeji vystřídal zelenou barvu a Roman ho nepřestával starostlivě sledovat, když ho doprovázel domů. Nakonec ho u vchodu nechal na jeho přání být a šel si konečně po svém. Vítek se už bál, že ho ze sebe nesetřese, chtěl si dopálit to sklo.                                                                               

Takže Roman ho naprášil Vikovi. Kamarád!                                               

„To není astma,“ vztekal se Vítek. „Když mám záchvat úzkosti, stáhnou se mi průdušky. Včera mi jen zaskočilo, jenomže poslední dobou jsem měl po letech ty záchvaty dva za sebou, takže to mám v krku pošramocený a zaskočí mi snadno.“                                                                                                                      

„No vždyť jo, vo tom mluvím!“ energicky rozhodil rukama a zlobně vytáhl hlavu. „To je to samý, vole,“ řekl Vítkovi.                                                              

Vítek se zakabonil, ale na intenzitě hlasu polevil. „Není. Nic na to neberu, takže to není nemoc… Proč jsme se sešli? Dej mi teda něco jinýho, prosím. Prosím, Viku, prosím, prosím. Nenech mě v tom. Já to potřebuju.“ Sepnul ruce a upíral na něj psí oči. Vik ho překvapeně pozoroval a Vítka potěšilo, jak emotivně na to reaguje. „Za kolik bys mi dal koláč nebo peří? Kamarádskou cenu,“ zkusil zvýšit laťku.                                                                                                        

Ohromený Vik na něj ještě víc překvapeně vytřeštil oči. „Ty chceš koláč? Chystáš se jít pařit bo co?“ vyrazil ze sebe. Jeho zaváhání bylo hluboké, ale o to rychleji se z toho probral. „Hele, kámo, něco jsem ti právě řek. Nic ti nedám, dokud se nevzpamatuješ. Není to nic proti tobě, navopak. Myslím to s tebou dobře, jasný? O víkendu je koncert na Zámečku, budu tam s kámošema. Přijď a uvidíme, možná budu mít něco s sebou. Ale teď jdi do prdele,“ odšťouchl ho od sebe. Vrazil ruce do kapes, obešel vrávorajícího Vítka a zmizel za roh.  

„Viktore!“ křikl za ním. Nemohl uvěřit, že ho nechal ve štychu. Znají se už rok. Jednou za čas si společně i s Ondrou dali čouda, jen tak na pohodu. Nikdy s tím nebyl problém. Včera se trochu dusil, protože je teď ve stresu, a Vik z toho hned musí udělat drama. Chová se jako starostlivá upjatá mánička. To je přehnaný. Odkdy je Viktor tak přehnaný? Prostě to vždycky rozdával jak Mikuláš čokoládu a teď s tím nadělá, jak kdyby se domluvili se špatnou nohou, kterou Vítek ráno vstal z postele.                                                                                

Ztraceně se z osamoceného místa na chodníku rozhlédl, nikoho jiného tady nezná. Vik byl vždy sázka na jistotu, takže neměl nikdy potřebu shánět se po jiném zdroji. Teď ho ale opustil i se svými kouzly. Přitom právě teď je to pro něj důležitější než kdy dřív. On neví, jak mu zavařil. Ubližuje tím nejen Vítkovi, ale i okolí…                                                                                                                   

Potřebuje ze sebe to napětí dostat. Požírá ho to. Každý den cítí, jak se v něm kumuluje úzkost, točí se mu v těle jako vír a drásá ho na kusy. Její zuby se do něj zakusují s každým ránem silněji, až to chvěje celým tělem. Musí to dostat ven, musí to nějak ven! Začal si nehtem palce trčícím ze sádry škrábat hřbet druhé ruky, až mu projížděla do těla bodavá bolest, a bušilo mu srdce. Náhle zahlédl světlo na konci tunelu.                                                                     

Oči mu uvízly na dveřích do sámošky naproti přes ulici. Hlavou mu prolétla hříšná myšlenka. Na ruce měl sedřenou kůži, jakmile si toho všiml, tak s tím přestal. Jeho pozornost teď upoutala ta sámoška, nad kterou blikal polo rozbitý neonový nápis, který kdysi hlásal U Zelenáče. Ale… má to háček. Slíbil, že už to neudělá, že s tím navždy přestal.                                                                    

Ztěžka nasucho polkl. Teď je jiná situace. Orosilo se mu čelo. Slíbil to, ale komu? Teď na tom nezáleží. Nikdo na něj nedohlíží, nemá ho pod kontrolou. Nikdo. Je volný jako pták. Může si dělat, co chce a nemusí se nikomu zpovídat. Je svobodný. Je sám. Sám za sebe. Jen před svým svědomím. A před ním si to nějak obhájí.                                                                                                                       

Udělá to jen jednou. Jen dneska, protože má vážně špatný den. Je v brindě. Vik se na něj vykašlal. A od rána myslí na Ondru. Jen dnes, slibuje. Komu to slibuje? Vnitřně rozhozený nahlas vyhekl, znělo to jako fňuknutí, ale on už sjížděl na vlně odhodlání k ne zrovna dobrému rozhodnutí a byla jen jedna možnost co s tím udělat. Není cesty zpět. Jakmile na tu vlnu naskočí a už jede, je to stejné jako na surfu, buď spadne na hubu, nebo se na ní poveze do cíle jako král. Přestože je to špatný nápad, už se rozhodl a vlna frčí. Rozhýbala jeho nohy do sámošky.