22

Váhal ještě do druhého dne, než sebral odvahu a vyrazil ke kadeřnici. Nechal jí volnou ruku, protože sám žádnou přesnou představu neměl. Dal jí jen jedinou podmínku: ne na ježka ani podle hrnce. „Tak už se dnes nikdo nestříhá, Víťo,“ smála se Dana a tanečním krokem ho navedla do křesla a protřepala a zapnula mu u krku pláštěnku. „Neboj, nebudeš nakrátko. Nech to na mě.“                       

Přesto se v křesle zapotil. Prožíval perné chvilky, do posledního momentu si nebyl jistý, jestli udělal dobře. Od dvanácti let nebyl ostříhaný nakrátko. Mladá kadeřnice se rozjasnila, když se nechal udolat a kývl na to, aby se plně odevzdal do jejích rukou. Po umytí dychtivě popadla hřebínek a nůžky. Plavé vlasy mu v příštím okamžiku padaly po trsech do klína a na zem a on to nervózně sledoval s pevně sevřenými rty a zatnutými zuby. Nakonec to nezvládl a oči zabodl na kadeřnický stolek před sebou, vyhýbaje se zrcadlu, aby ho nechytaly mrákoty. Pohled nezvedal, dokud neskončila.                                   

Celý život nosil delší vlasy, aby mu byly přes uši a do čela. Aby ho co nejvíce zakrývaly a aby mohl nosit kšiltovku. Teď bude nakrátko, už nic neschová. Naštěstí nemá obličej obsypaný pupínky a jizvami po nich a ani nemá tak kulaté tváře jako dítě, to vše zaplulo do dějin minulosti.                                  

Kadeřnice přibližně jeho věku ho vystříhala na bocích a kolem uší a nahoře mu nechala delší vlasy. Znají se už téměř dva roky a dá se říct, že jsou kamarádi. Co čtvrtrok k ní chodí zastřihávat konečky, aby mu vlasy nepadaly do očí a zároveň je mohl dát za uši.                                                                                       

„Hotovo, tak se na to konečně podívej. Udělala jsem ti střih, který se teď nosí nejvíc. Pokud jsou husté a tvrdé vlasy, jako máš ty, nedá se na tom nic pokazit. A koukám, že jsem to odhadla, tento střih je na tvůj typ obličeje ideální. Tak co myslíš?“ sundávala z něj kadeřnickou pláštěnku a sledovala pečlivě jeho výraz v obličeji, když se konečně uráčil podívat se na sebe do zrcadla.                          

Vytřeštil oči a zaškubalo mu v lících, což kdyby si Dana nebyla sama svou prací jistá, tak by se dalo vyložit všelijak. Žena, která šla na řadu po něm a dosud seděla v čekárně vedle a listovala časopisem, se zájmem zvedla hlavu, aby se podívala, co se děje, načež s Danou na sebe nad jeho reakcí pobaveně mrkly.                                                                                                                                  

„Tak co Víťo, jak se ti to líbí?“ vyzvala jej Dana, když ještě stále třeštil oči na svůj odraz v zrcadle. „Mě teda moc. Prokoukl jsi. Vypadá to cool!“ opřela si spokojeně ruku v bok a vzdychla: „Ach jo, moje zlatý ručičky.“                            

„To máš, Dani,“ vydechl a konečně se rozsvítil v zářivém filmovém úsměvu. „Akorát… Mám teď tmavý vlasy,“ projel si rukou sestřižený trávník na zátylku.                                                                                                                                        

„Jo, máš je teď spíš hnědý. Zase ti zesvětlaj na sluníčku.“                        

„Takhle to nosil Ondra,“ konstatoval nakonec.                                          

„Ano, udělala jsem ti stejný střih, jako jemu. Snad ti to nevadí, dal jsi mi volnou ruku…“                                                                                               

„Vůbec ne. Kolik ti dlužím?“ vytasil ze zadní kapsy peněženku.              

„Tolik, nakolik jsi spokojený,“ laškovně na něj mrkla. Vítka to překvapilo.                                                                                                                                        

„Dani, tolik peněz nemám,“ reagoval ve stejném duchu. Držel v ruce peněženku a vyčkával.                                                                                                      

„Ty jsi číslo! Jako vždycky Víťo, protože jsme kamarádi, “ mávla rukou a Vítek jí dal i s dýškem pětistovku.                                                                             

Dana si schovala peníze a usmála se na něj: „Kdyby ses někdy nudil, ozvi se. Můžeme na pivko do Plánu B. Teď to otevřeli, byl jsi tam?“                    

„Nebyl, ale slyšel jsem o tom. Dobře, budu na to myslet,“ oplatil jí úsměv a poněkud zmateně vytápal z kadeřnictví. Zdálo se mu to nebo…  

Cestou domů nad tím dumal. Byl z toho docela nesvůj, ale pak se ztratil v myšlenkách, jak si rozvrhne zbytek volna a úplně zapomněl na svou novou image. Když o něco později uvízl pohledem v odrazu okýnka zaparkovaného auta, polekal se sám sebe. Nakonec se ale s novou vizáží sžíval a rodilo se v něm něco, co ještě neznal. Pokukoval po holkách, které míjel na ulici a s překvapením zachytával jejich pohledy. Dívaly se na něj se zvědavým zájmem a jedna se na něj usmála. Nemohl tomu uvěřit, cítil se jako nový člověk, cítil se tak dospěle. Vztyčil hlavu a narovnal záda.                                                                                 

Když se ukázal doma, Ondra to okomentoval jen jednou větou: „Konečně vypadáš normálně.“                                                                                   

„Díky,“ ucedil. „Můžeš mi prosím tě prozradit, jak jsem podle tebe vypadal předtím?“ Záhy toho litoval.                                                                                 

„Jako Opičí hýždě,“ vytasil svou hlášku.                                                        

„Oukej,“ řekl otráveně a šel do kuchyně vybalit z batohu nákup. „Radši už mlč. Abych nemusel litovat, že jsem ti koupil to tvoje pivo… Dana chce jít se mnou do Plánu B. Mám pocit, že se mnou flirtovala, je to možné?“ nakrčil čelo. 

„Vytasila to na tebe, až když tě ostříhala. Nebude přece kupovat zajíce v pytli,“ zachechtal se Ondra.                                                                                       

„No super. Ale máš pravdu. To jsem to měl opravdu tak špatný?“ podíval se až příliš dychtivě na Inu, jelikož kolem ní tušil Ondrovu přítomnost a doufal, že odpověď bude milosrdná.                                                                    

Ondra si opět nebral servítky, ale tentokrát přece jen odpověď víc zaobalil do diplomacie než předtím provokativně vychrlenou dětskou povídačku. „Bylo to takový, že by ses měl hned teď nafotit a zasypat svoje profily aktuálními fotkami, aby každý věděl, že jsi jako sklípkan konečně odhodil starou kůži. Jinak tě venku nikdo nepozná, věř mi. A ty starý okamžitě smaž, to ti snad nemusím říkat.“