20

Domů šel procházkou, aby si provětral hlavu. Byl teplý večer a nebe jasné, do uší si dal sluchátka a svižným krokem to vzal přes město. Doma se přivítal s Inou a uvědomil si, jak se na ni těšil.                                                                                             

„Tak co?“ ptal se ho Ondra hned ve dveřích.                                              

„Koncert byl bezvadný! Docela jsme si s Romanem zapařili.“                 

„Takže jste tam zase skákali jako mentálové. Ještě že tam nebyly moje nohy, naposledy jsem myslel, že ji budu mít v gypsu.“                                            

„Skočil ti na ni Roman, já ne,“ prohodil Vítek a zamířil do lednice pro párky, které dal vařit do hrnce s vodou. Byla to alternativa ke špekáčkům, které si nedopřál. Aby neměl černé svědomí, když se teď snaží naučit jíst zdravěji, kupoval si ty s vysokým obsahem bílkovin a masa.                                                 

„A jinak? Cítím z tebe zklamání,“ vypíchl všímavě jeho kamarád.          

Ina stála pod Vítkem a bedlivě ho sledovala. Kupodivu neměla většinou ve zvyku loudit, protože jí od stolu jídlo nedával, podle rad v chytrých knihách, a dostávala něco málo do misky až když dojedl, takže Vítek věděl, že je Ondra vtělený do jejího těla. Sleduje ho, protože s ním konverzuje a je náramně zvědavý o co přišel. Chtěl zážitky, dojmy a informace, které mu Vítek před odchodem slíbil. Vítek většinou poznal, že je Ondra vtělený díky psím očím, které změnily svůj lesk a vypadaly zaostřenější, víc lidsky.                                                          

„To cítíš správně,“ přiznal otráveně. „Začali už před koncertem nasávat, a protože jsem se nezapojil, jeli si svoje. Víš, Kláře je skoro šestnáct ale její kamarádky jsou od ní ještě mladší. Jsem smolař, nechtěl jsem se do toho zaplést. Byl jsem u fízlů tolikrát kvůli čórkám, že mám už nálepku zloděje. Zachránilo mě, že jsem byl mladistvý, ale teď už by se po tom všem se mnou nikdo nemazal.“                                                                                                                

„Ale co by na tebe měli? Nic jsi neprovedl.“                                               

„Už jenom to, že by nás zastavili a zjistili kdo jsem. A už by to jelo: Áha, Valášek, známá firma… Jako vždycky. Znají mě od pohledu, je to malé město Ondro. Rybníček se spoustou zkažených rybek.“                                                      

„Já vím. Moc tomu nepřidalo, že nás loni nachytali, jak se chystáme sprejovat na zeď té tvojí milované bývalé základky…“                                  

„Jo, a byl jsem k tomu všemu zhulený jak papuč. Naštěstí přivřeli oči, protože jsem si ještě ani neškrtl, ale bylo to poslední varování. Zachránil mě ten jejich šéf, myslím, že ke mně chová sympatie, chodil jsem do třídy s jeho synem. Vyslýchal mě tolikrát, že ví o mě už úplně všechno, má tam celou tlustou složku. Sám mi řekl, že jsem smolař, ale že to takhle dál nepůjde. Teď by to vypadalo, že opíjím nezletilé holky, abych s nimi dělal v parku bůhví co, je mi to úplně jasný! Po městě až do noci slídí hlídky kvůli pálení čarodějnic, jsou mnohem přísnější po tom, co vyhořela ta hala. Kdybychom na ně narazili, určitě by nás nepřehlídli, ty holky byly na šrot a já působím na policajty jako magnet. Radši jsem od toho dal ruce pryč a šel domů, zůstal tam s nimi Roman. Ale nevypadal na to, že by je ohlídal, spíš jim chlast nosil.“                                                                

„Aha,“ prohodil Ondra zamyšleně. „No, nedivím se ti, mám to podobně. Když vidím policajty, zježí se mi i chlupy na zadku. Zachoval bych se stejně.“                                                                                                                                

„Viď že jo,“ souhlasil Vítek. „Nebyla s nimi ani sranda, zkrátka jsme se nepotkali na jedné vlně. Nemám rád, když vidím tak mladé holky opilé. Sám taky dobře víš, kam to vede. Stačí se rozhlídnout tady po sídláku. Spousta lidí v mým věku jsou závislí na tom bordelu a nemůžou z toho ven a ani nechtějí. Mají pohnojený život. Cítil jsem kdysi chlast z mámy a zvedá se mi z toho kufr.“          

Vytáhl z hrnce párky, čtyři dal na jeden a dva na druhý talíř. Ondra mezitím vyskočil na židli ke stolu a Vítek se posadil naproti. Dal mu talíř se dvěma párky a sám se pustil do svých. Jedl je bez pečiva jen s hořčicí, protože doma žádné neměl a všude už bylo zavřeno.                                                                              

„Někoho jsem tam potkal,“ prozradil po chvíli mezi žvýkáním a uklouzl mu úsměv.                                                                                                                        

„Koho?“                                                                                                               

„Klářinu ségru, je o tři roky starší než já. A nekecám, je to ta nejhezčí holka, jakou jsem viděl. Jmenuje se Di. Teda Diana, ale říkají ji Di.“        

„Diana!“ zvolal vzrušeně Ondra. „Jako moje…,“ zarazil se. „Jen jestli je hodna toho jména.“                                                                                                         

„To si piš. Má taky černé dlouhé vlasy, je štíhlá a vysoká, vypadá jako tvoje Diana,“ přitakával Vítek s plnou pusou a už vytahoval z kapsy mobil. „Cestou domů jsem ji našel přes Kláru. Ukážu ti ji.“ Otevřel Instagram s jejím profilem a mobil poslal po stole Ondrovi. Ten se nahnul vpřed, aby se podíval. Šťouchl do displeje čenichem a naštvaně ucedil: „Ty vole, musíš mi to posouvat.“                                                                                                                                      

„Sorry,“ přeběhl hbitě k němu a posouval mu prstem jednotlivé fotky. „Je nádherná,“ špitl si pro sebe.                                                                                   

Ondra k němu skepticky zvedl jantarově hnědé psí oči. „To posoudím, až ji uvidím naživo. Přes ty filtry nemůžu bejt objektivní.“                                       

„Co to meleš? Naživo vypadá stejně.“                                                          

„Proč teda používá tolik filtrů, když to nepotřebuje.“                               

„Protože tam žádný nejsou, ty vole!“                                                           

„Fotograf a nevidí přidělaný filtry,“ zavrčel si Ondra. „I jako psovi mě to bije do očí. Víťo, neříkej mi, že jsi tak slepej. Nebo mě jen zkoušíš?“                              

„To ty máš něco s očima! Přísahám ti, že ve skutečnosti vypadá ještě líp,“ opáčil podrážděně Vítek.                                                                                         

„Dobře,“ odpověděl Ondra, ale stejně si neodpustil poznámku: „I tak ti ale musím říct, že mojí Dianě nesahá ani po kotníky.“                                            

„Chceš mě naštvat, Ondřeji? Ty nevidíš, jak je krásná?“                           

„Asi je krásná. Ale něco mi na ní nesedí. To mi říká můj psí nos.“           

„Jo, ty to tím svým nosem cejtíš přes displej.“ Vítek si pobouřeně vzal zpět mobil, sedl si na místo a pokračoval v pojídání párků, které mu v ústech zhořkly. Ondra své už dávno zhltl, a tak na něj naproti od stolu koukal. „Vždyť je to jedno,“ pravil pak Vítek. „Už ji nikdy neuvidím, tak o co jde.“                        

„Správně. Přece se nebudeme hádat kvůli princezně filtrů. Vezmeš Inu ven? Už to docela dlouho zadržuje.“                                                                          

„Jo. Půjdeme hned jak to dojím.“                                                                  

„A dej jí odměnu. Několikrát přemýšlela nad tím, že to pustí v kuchyni, ale ovládla se.“                                                                                                                

„Vážně? To je skvělý, konečně to pochopila. Ale vždyť teď měla párky,“ zarazil se. „To není odměna?“                                                                                    

„Ty neměla ona, ale já. Když se do ní vtělím, nic si nepamatuje, říkám ti to už po stý. Neví, že jedla nějaký párky. Pořád ti to musím dokola opakovat.“              

Vítek vstal od stolu. „Pro mě to taky není jednoduchý si v tom tvým přeskakování udělat pořádek. Tak z ní teď vystřel, ať ji můžu vzít ven. Beru si piškoty.“ Když se Vítek příštím pohledem podíval na Inu, poznal, že její oči už jsou zase jen její. Vzal z chodby vodítko s obojkem a fenka za ním nadšeně vyletěla.