11

Krátce před vystoupením z autobusu se probudila a s mocným zívnutím se rozhlédla kolem sebe, jako by zapomněla, co se to děje. V náručí se mu naštěstí nevrtěla, pod bundou jí bylo dobře, jinak by měl problém ji s jednou rukou zvládnout. Jakmile vystoupili, bylo po klidu. Sotva se jeho noha dotkla chodníku, už se mu z ruky vysmýkla a sápala se na zem, aby o něco nepřišla.          

„Počkej Ino, máš zamotané nohy,“ umírňoval ji a odmotával ještě ve vzduchu vodítko, ale štěně spěchalo dolů a hrabalo nohama, jen aby bylo volné a mohlo se střetnout s bílým chlupáčem ve svém zorném poli. Stará paní s bílým psem s hnědými fleky stála u zastávky a pozorovala Vítkův předem prohraný boj. Ina mu nakonec utekla i s vodítkem.                                                             

„No ty jsi nádherný brouček!“ rozplývala se důchodkyně, když se k nim přiřítila. „Podívej, Barunko, to je ještě miminko.“                                                  

Barunka líně zavlnila ohonem a ohlédla se po černém vetřelci, který kolem ní lítal a řádil jako černá ruka, ve snaze přimět ji ke hře, nebo aspoň k nějakému pohybu. Vítek ji mezitím doběhl.                                                                     

„Vyvlíkla se mi,“ ukázal omluvně sádru, která mu trčela z rukávu, „ale vypadá to, že se naštěstí rvát nebudou.“                                                                    

Stařenčina vrásčitá tvář se protáhla v nevěřícím údivu. „Barunka a rvát se? To ne, chlapče,“ zasmála se. „Je to dáma v letech a podle toho se chová. A nedělala to ani v mládí.“                                                                                                  

„Promiňte, já ještě nevím, jak to chodí. Mezi psy myslím. Mám ji asi hodinu… To máte taky jezevčíka?“ zajímal se Vítek, který se teď cítil jako expert na psí plemena.                                                                                                                   

„Ano, Barunka je jack russel a jezevčík. Máme ji z útulku, tady na kraji města…“                                                                                                                             

„Já taky! Zrovna si ji odtamtud vezu. Jmenuje se Ina.“                              

„Tak to gratuluju, udělal jsi dobrý skutek. Spoustu lidí tady má pejsky z útulku, však se určitě seznámíte, scházívají se tady dole u řeky. Všichni říkáme, že jsou tak vděční a hodní, to víš, mají něco za sebou. Naše Barunka je sice nemocná na srdce, ale doufáme, že tu s námi bude ještě pár let. Dalšího pejska si vezmeme taky z útulku. Chceme nějakého klidného, staršího jako je Barunka, uděláme mu pohodlný a pěkný podzim života. Pokud tedy budeme s manželem ještě při síle a cítit se na to venčení. Přece jen na ty procházky musí mít člověk dobré nohy, ale pro zdraví je to dobré,“ usmála se s pohledem na svou hůlku, o kterou se opírala.                                                                                              

„Určitě. Myslím, že to je skvělá volba,“ přikyvoval dychtivě Vítek a škubl sebou, protože odněkud uslyšel své jméno.                                                           

„Vítězslave!“ ozval se opakovaně někde za ním naštvaný výkřik.           

„Kruci, Nika,“ vydechl, aniž by se musel ohlížet za hlasem.                      

„Tak hodně štěstí, chlapče, ať ti štěňátko dělá radost. Určitě se tu budeme potkávat, jestli jsi ze sídliště,“ rozloučila se důchodkyně, pohladila Inu, která se pod jejím dotykem blaženě rozvalila na záda, a pokračovala s Barunkou procházkovým pochodem v rytmu klepání hůlky o chodník.                                  

„Mějte se,“ rozloučil se.                                                                                  

„Vítězslave!“                                                                                                       

„Slyším tě, Niko,“ zamířil neochotně za brunetkou v béžovém kabátě, s dlouhým vysoko vyčesaným copem.                                                                         

Čekala na něj u vchodu před domem, ale když ho zahlédla, jak se na zastávce vesele vybavuje, rozhodla se dát mu co proto a vyběhla mu naproti. Teď stáli proti sobě a vypadalo to, že by mu nejradši jednu vlepila.                

„Ahoj, Niko,“ pozdravil ji s překvapeným výrazem. „Co je?“                   

„Nic! Vůbec nic, Víťo, všechno je v pořádku!“                                             

„Tak proč se tak tváříš?“                                                                                 

„Proč? Celou neděli lítám a sháním tě po všech čertech. Byla jsem na Zámečku, v obchoďáku, v centru, v parku, všude. Všichni ti voláme, jednu ruku máš snad zdravou, neumíš zvednout telefon?“                                                     

„Nemám čas zvedat telefony. Proč se po mě sháníte?“                            

„On se ještě tak blbě ptá!“ dopáleně zakoulela očima. „Kluci mi celí vyděšení volali, že jsi na Zámečku někam zmizel a pak jsi měl vypnutý telefon. Měli jsme strach, že sis… že se ti něco stalo.“                                                              

„Proč?“ nechápal. Musel ale uznat, že si z pátku nic nepamatuje a v sobotu měl tak říkajíc hluboký ponor do temných vod deprese.                                

„Prý ses pěkně zřídil a než jsi zmizel, vedl jsi takový divný řeči. Něco v tom smyslu že se brzo uvidíš s Ondrou…,“ udělala nechtěnou pomlku, protože, přestože se snažila mít hlas pod kontrolou, potřebovala se nadechnout, než mohla rozrušeně pokračovat. „… že prý jdeš za ním a neměl jsi namysli jeho hrob,“ odmlčela se a ztěžka polkla. „Přísahej mi, že jsi opravdu neměl žádné takové myšlenky…“                                                                                                       

Vítek musel uznat, že vypadala i teď, když o tom mluvila, vystrašeně. „Niko,“ udělal k ní krok, objal ji zdravou rukou a přitiskl k sobě. Měl pocit, že to musí udělat, ačkoliv mohl očekávat cokoliv, protože byla na něj naštvaná.            

Nika se uvolnila, nehnutě držela a tiše řekla: „To mi už nikdy nedělej, prosím tě.“                                                                                                                         

„Slibuju, že už nikdy nebudu tak hloupě mluvit,“ řekl vážně, když ji pustil a dívali se na sebe. Nika měla teď ve tváři hřejivý výraz, který byl krůček od úsměvu.                                                                                                                                          

„Báli jsme se o tebe, ty hňupe. Zlobím se, abys věděl. A nejsem sama.“               

Vítek nechápavě zavrtěl hlavou. „Byl jsem na káry, jak říkáš, prostě jsem někam spadl a usnul tam. Chcípl mi telefon. V jednu mě vzbudil vyhazovač a šel jsem domů. Nic dramatickýho se nestalo. A jestli jsem něco z opilosti plácal, tak se za to omlouvám, ale nepamatuju si to.“                                                            

„Tak ses mohl někomu ozvat, když se nic nestalo! Od rána jsi na příjmu,“ vyčetla mu.                                                                                                   

„Vypnul jsem si zvuk. Měl jsem jiný starosti,“ usmál se a stočil oči směrem k Ině, která je z místa pod nimi pozorně sledovala, jako by jim rozuměla každé slovo.                                                                                                                        

„Nenapadlo tě ozvat se lidem, kterým na tobě záleží,“ konstatovala suše a zkřížila si naštvaně ruce na hrudi. „Aspoň teď vím, jak moc jsme pro tebe důležití. Abys věděl, nejsi sám, komu Ondra chybí a kdo to má teď těžký. Tak se už přestaň utápět v sebelítosti a na všechny kašlat! A co je toto? Hlídáš někomu psa? Čí to je?“                                                                                                                           

Kdyby teď Vítek neměl Inu, možná by ho mrzelo, co řekla. I tak ale pocítil výčitky, že si o něj přátelé dělali starosti a on na ně zapomněl. A to doslova a do písmene.                                                                                                                       

„Nehlídám ho, je můj. A je to holka, jmenuje se Ina a má pár měsíců, zrovna si ji vezu z útulku.“                                                                                                 

„Cože?“ Nice spadla brada a musela tu novinku rozdýchat. Hleděla střídavě na psa a pak na Vítka, jako by si musela v hlavě poskládat souvislosti. A uvěřit, že to není hloupý vtip. Vítek se ale tvářil smrtelně vážně. Takže Vítek a pes?                                                                                                                                              

Nakonec si přidřepla a pohladila štěně. Fenka se hned začala radostně kroutit, a tak jí Nika záhy podlehla a vyměkla ve svém přísném výrazu a postoji, ačkoliv ho chtěla za to pěkně zdrbat. Zvedla ji a pomazlila se s ní v náruči. „Je krásná, a tak hebká,“ hlesla a Vítek se při pohledu na obě neubránil dojatému úsměvu.                                                                                                                                     

Pak fenku pustila na zem a probodla Vítka pohledem. „Zbláznil ses? Umíš se o ni vůbec postarat?“                                                                                          

„Ne. Ale všechno si zjistím a ty mi určitě poradíš a pomůžeš,“ zadíval se na ni s prosíkem.                                                                                                           

Rezignovaně povzdechla a vrazila ruce do kapes rozepnutého béžového kabátu. „Pokud budu mít čas Víťo. Hlídat ti ji nemůžu, přítel má alergii na srst. Měl sis to líp promyslet, než sis něco takového pořídil. To není sranda, deset let se o toho psa budeš muset starat a jsi sám, nemáš nikoho, kdo by tě vystřídal. Pokud ho nechceš odevzdat do rukou někomu z těch pitomečků, se kterými se tady kamarádíš. Odteď se bez toho psa nikam nehneš, je to koule na noze.“                                                                                                                                           

Vítek sklopil pohled. Pozoroval Inu a ona, s hlavou vzhůru, se mu oddaně dívala do očí. „Nemáš pravdu,“ řekl Nice klidně. „Byl jsem sám, když Ondra odešel. Teď už nejsem. Mám ji. A deset let je krátká doba. Doufám, že se mnou bude mnohem dýl. A rozhodně nemá nic společnýho s koulí na noze.“         

Nika se na něj nazlobeně podívala a chystala se pronést nějaké moudro, kterým by ho poučila. Jenomže když viděla jeho obličej, který po několika týdnech teď čímsi krásným zářil, rty se jí samovolně zvlnily do sotva znatelného, odevzdaného úsměvu. Přesto promluvila nahlas káravým tónem:                „Ty jsi blboun, Víťo. Teď to tak možná vidíš, ale povíme si to, až budeš chtít jet na dovolenou nebo třeba jen na blbý prodloužený víkend s nějakou holkou. Se psem to nepůjde, pokud ti ho někdo nepohlídá. A já to nebudu, nemůžu. A budeš ji muset vychovat, to taky není nic jednoduchého. Myslím, že si to všechno zatím neuvědomuješ. A mimochodem ještě něco: Nějaký pes ti Ondřeje nikdy nenahradí. Není to fér. Doufám, že až ti to dojde, nebudeš toho psa dávat pryč.“                                                                                                                   

To Vítka nadzvedlo a hluboce ranilo.                                                            

„To jsi vážně řekla?“ vylítl na ni. „To bych nikdy neudělal. Zrovna ty bys to mohla vědět Niko!“                                                                                                   

Ta bouřlivá reakce ji zaskočila. S překvapeným výrazem ho pozorovala, jak se s rozhicovanými tvářemi sklání k psovi a zvedá ho do náruče a mazlí se s ním. Asi to neměla říkat, pomyslela si, ale omlouvat se mu za to nebude, i když ho naštvala. Zrovna ona není přesvědčená o tom, že by to nikdy neudělal, spíš se přiklání k verzi, že na její slova dojde. Vítka zná jako prchlivého kluka, který se pro ledacos nadchne, ale často u ničeho nevydrží. O živého tvora se ještě nikdy nestaral. Ale když ho tak viděla s tím psem, jak ho majetnicky mačká v náručí i přes tu sádru na ruce, uviděla v jeho nazlobeném výrazu něco nového. Bylo to odhodlání. A taky něha.                                                                               

„Odpověz lidem, kteří se ti nedovolali. Už půjdu, měj se,“ řekla.           

„Sbohem,“ zavrčel.                                                                                           

Večer už bylo docela chladno a tma, takže Vítek spěchal domů, aby štěně nepromrzlo. Zdrželi se až moc. V bytě ji hned ve dveřích pustil z vodítka a Ina vypálila jako střela. V mžiku oběhla celý malinký byt, poskákala obě postele a zakotvila na židli v kuchyni. „Sedíš u stolu jako člověk,“ zasmál se Vítek, když ji takhle viděl. Trvalo mu, než si zul boty a svlékl bundu, Ina mezitím stačila udělat exkurzi každé místnosti, včetně koupelny a WC.                                      

„Asi chceš večeři, viď?“ Vytáhl z linky dvě skleněné misky a do první napustil vodu, ale do druhé neměl co dát. Zamyšleně se podrbal na týle, až se mu sesunula do čela kšiltovka. Zkontroloval hodiny.                                       

„Půjdu ti koupit jídlo, než zavřou,“ řekl štěněti. „Počkej tu na mě, za chvíli jsem zpět. Skočím k Zelenáči je to za rohem.“                                                    

Vyběhl v pantoflích a v mikině do sámošky, byl pryč nanejvýš patnáct minut. Když se vrátil s psí konzervou, psími piškoty, brambůrky a čínskou polívkou, šlápl hned za dveřmi do loužičky a v pokoji našel na své posteli roztrhaný toaletní papír. Loužičku utřel cáry papíru a zavřel dveře do koupelny a na záchod. Pak připravil večeři. Do misky Ině naložil z konzervy tolik jako by dával sobě a nachystal si polívku. Najedli se v kuchyni.                                                    

Pak pustil Dark Souls a až do noci hrál, sedíc na posteli, opřený zády o zeď. Ina mu dělala společnost. Ležela přitisknutá u jeho boku a poslouchala jeho nářky s pohledem upřeným na televizor. Vítek byl přesvědčený, že obraz vidí a že všemu rozumí, protože když se mu nedařilo a on nadával, jako by nespokojeně povzdechla a odvrátila oči. To je cool, pomyslel si rozjařeně, prožívá to se mnou, ale neremcá mi do toho! Takhle se bavili, až dokud je oba nepřemohla únava a Vítkovi, jak se mu klížili oči, nevypadl ovladač z ruky. To je vždy znamení, že je nejvyšší čas to zabalit.