2  

Vstával brzy ráno do práce a cítil se, jako by ho přejel vlak. Celou noc strávil v katatonickém stavu. Sotva rozlepil oči, bojoval s nechutí jít na směnu, odporem vylézt zpod peřiny a současně s příšernou únavou způsobenou neschopností za celou noc usnout. Prášky na spaní mu došly předevčírem. Když se po třetím zazvonění budíku vysoukal z postele, bolelo ho celé tělo. Vážilo snad tunu. Měl pocit, jako by se od chvíle, kdy do ní vlezl, až do druhého dne, nepohnul. Ležel ztuhlý v klubíčku. Když odešla Nika a on si lehl, byl tak až do teď. Ten čas tak utíká… a zároveň se táhne jako černobílý zpomalený film. I přes to všechno byl schopen se zkoncentrovat a na setrvačnost se připravit na dvanáctku.                          

Když mu bylo osmnáct, opustil děcák, protože dokončil učňák a našel si práci. Dokonce měl domluvené bydlení u kamaráda. Tam mu to dlouho nevydrželo. Vyučil se truhlářem a práce se dřevem ho vážně nebavila. Ve vyučování se flákal a na praxi nechodil. Vždycky ho bolelo břicho, ruka, hlava, zub nebo cestou na praxi špatně odbočil.                                                                            

Když vykročil do světa, protloukal se a bral, co mu život nabídl, střídal práce a brigády i bydliště. Nikde nevydržel déle než pár dní, maximálně týdnů a vztahy s lidmi si neudržoval. Čekal na Ondru, a když i on konečně o dva měsíce později udělal opravné maturitní zkoušky a mohl jít pracovat, přestal Vítek squatovat po kamarádech a známých a našli si spolu volný pokoj ve studentském bytě. Nebyl tam klid, ale žili mezi vrstevníky, a to bylo fajn.                              

Tehdy si Vítek našel práci v čokoládovně a zjistil, že mu to tam náramně vyhovuje. Oddělá si svoje, občas osmičky, občas dvanáctky, peníze ujdou, ale hlavně má nepřetržitý přísun čokolády. Co víc si přát? Za rok a půl tam přibral neuvěřitelných dvanáct kilo. Odjakživa mu říkali chcípák, ale teď se karta obrátila a říkají mu Béďa, protože na svou výšku metr sedmdesát, je trochu oplácaný.                                                                                                                

Ondra, který byl o rok starší než Vítek, vystudoval s maturitu a sehnal si lépe placenou práci asistenta v realitní kanceláři. Byl komunikativní a přátelský, vždy se mu ve všem dařilo, když si tak teď Vítek vzpomíná. Nabíjel ho energií a optimismem, a když měl Vítek špatný den, Ondra ho vytáhl na kola nebo kopat si na hřišti s balónem, nebo spolu hráli střílečky na PlayStationu. Večer si pouštěli až do noci filmy a seriály, a to se vždycky pobavili, protože Ondra měl ke všemu svůj typický nezaměnitelný komentář. Vítek miloval jeho humor.          

Vytáhl kolo z kumbálu na chodbě vedle bytu, nasoukal se s ním do výtahu a sjel ze třetího patra do přízemí. Bylo chladné, pošmourné, únorové ráno a jemu se vůbec nechtělo vytahovat paty z domu. Netěšil se do práce a už vůbec ne do té zimy. Vynesl kolo na rameni ze schodů u vchodu a ocitl se uprostřed panelákového pralesa. Bylo naprosté ticho a nad hlavou mu panovalo černomodré nebe bez obláčků, jen sem tam s třpytícími se hvězdami. Měsíc byl fuč, už ho rozmontovali ufouni, prolétlo mu hlavou v duchu a zakřenil se. To byla jeho hláška, když byl měsíc v nedohlednu. Ujížděl si na konspiračních teoriích a měl shlédnuté všechny díly Vetřelců dávnověku, včetně mnohem kontroverznějších pořadů na YouTube.                                                                                 

Někde za rohem s kuckáním startoval vůz a zahříval zmrzlý motor, kousek vedle někdo seškrabával námrazu z okýnka. Ranní ptáčata. Nebožáci, taky jdou na šest do práce, vydechl a od úst mu vystoupal oblak sraženého vzduchu. Nasedl na kolo a zamířil po chodníku k nejbližší křižovatce. Cítil se slabý. Od chvíle, kdy zůstal doma sám, má pocit, že se nevyspal.                                      

Sjel z chodníku na silnici a přes přechod na červenou a pak ze silnice navázal na cyklostezku, která ho po deseti minutách svižného šlapání zavede k továrně. Byla tma a minimální provoz a on si zapomněl vyměnit baterky na předním světle. Blikačka vzadu mu funguje. Teď to nevadí, ale nazpět bude večer zase tma, a to by ho mohli fízláci vyhmátnout, už by to byla letos třetí pokuta. Jenomže on má hlavu děravou, nedělá to naschvál. Musí si dát upomínku do mobilu. Na trávníku se třpytila jinovatka, v noci byla tuhá zima a Vítek si narazil čepici víc přes uši a šálou si zakryl ústa. Nos mu mrznul a rukavice mu na řídítkách klouzaly. Nepočítal s tak krutým ránem, přes den už bývá k deseti stupňům. Přesto radši vytáhl kolo, než aby vstával o dvacet minut dřív a běžel na autobus, který objíždí celé město.                                                                            

Kéž by ho taky srazilo auto, pomyslel si náhle. Ale musel by být na místě mrtvý. Nechtěl by zůstat ochrnutý na vozíku, nebo třeba v kómatu, letělo mu hlavou. To radši ať zůstane, jak je.                                                                          

Ondra byl skvělý, ale měl jeden zlozvyk; jezdil na kole jako ďas a se sluchátky v uších. Nehleděl napravo ani nalevo, a to se mu stalo osudným. Dřív nebo později se něco stát muselo. Ale mohl si bože jen zlomit nohu, aby se poučil, nemusel se přece zabít! Vítkovi se rozhořčením zamlžily oči.                

Stalo se to prý rychle naštěstí. Ondra podle všeho nedával pozor a zároveň narazil na stejně rozptýleného řidiče, který jel rychle a strhl ho z vozovky. Ondra se při pádu praštil do hlavy o strom. Zlomil si vaz, byl na místě mrtvý. Nejspíš ani nestihl zaregistrovat, co se děje, říkali Nice lékaři. Na vině jsou oba účastníci tragické nehody, uzavřela vyšetřování policie. Cyklista jel neopatrně a neměl helmu, řidič zase nedodržel bezpečnou vzdálenost a jel jako blázen na obecní komunikaci. Prostě tragédie.                                                                           

Přes slzy v očích neviděl na cestu. Na dnešní směnu se necítí. Mohl vyloudit delší volno, ale na druhou stranu si neuměl představit, co by doma dělal. Je mimo už týden, to na truchlení stačí, má pocit, že se tam zblázní. Těšil se, až z toho duševního vězení, které mu každým koutem připomíná, co se stalo, vypadne.                                                                                                                                   

Nefňukej furt! vynadal si. Uvidíš Báru a Filipa, a taky Máru a Džonyho. S Dž, jako Džó… Víťa se po dlouhé době nahlas zachechtal. Ta gramatická anomálie nedává žádný smysl, ale v práci si z toho celá parta střílí, včetně samotného Honzy Džonyho, který si tu přezdívku sám vyškrábal na skříňku a podepsal si tak i pracovní trička a kalhoty.                                                                                            

Šlápl do pedálů, už se na všechny těší. Je to víc než týden, co se neviděli, protože volal do práce a požádal o volno kvůli nečekané události v rodině. Nikdo to neví. Přesný důvod nehlásil předákovi ani vedoucí výroby čtvrté dílny, kde pracuje, takzvané čtverky, protože se ho nikdo na nic neptal. Stačilo prostě říct, že je to nutné. Napsali mu to jako dovolenou.                                                          

Přišel pozdě, v šatně se převlékl do bílých pracovních kalhot a trička a mikiny, na hlavu si nasadil potravinářskou čepici, proběhl z šaten dlouhou prázdnou chodbou k výrobní hale, umyl si a vydezinfikoval před vstupem ruce a očistil podrážky a už běžel rychle ke kanceláři podívat se na tabuli, kde je vyvěšený rozpis. Brejlil na seznam jmen docela dlouho, protože své jméno neviděl tam, kde ho očekával. Ale ne, svěsil zklamaně ramena. Protože jim z týmu vypadl, museli ho někým nahradit a teď je na jeho místě nějaký Arnošt. Vítek je stále na čtverce, ale přemístěný k jinému výrobnímu pásu. Teď bude na Čokoládce, kde se balí tabulkové čokolády, místo na Tyčinkách, kde se vyrábí čokoládové tyčinky. Tento týden nebude s přáteli, ale aspoň budou v kontaktu o přestávce. Malá útěcha. Když je míjel, byli už usazení v řadě vedle sebe za pásem. Nebyl čas skočit za nimi na řeč, a tak jim jen zamával.                                      

Jako jediného muže na Čokoládce ho parťačka nasadila na fyzicky náročnou práci. Měl být úplně na konci za baličkou a skládat krabice na paletu. To znělo jednodušeji, než jaké to ve skutečnosti bylo.                                                           

Shazoval dřevěné palety naskládané na sebe do dvoumetrového komínu, které si vozili ze skladu, a skládal na ně po dvou pětikilové zabalené krabice tabulkových čokolád, přijíždějící od dvou pásu z fóliovačky. Měl se co ohánět, naháněli skluz a u pásu dávalo do krabic o dva lidi více, než je obvyklé, takže jich tam bylo deset a pás jel jako by jim šlo o život. Na skládání na palety byli dva, ale protože Vítkovým parťákem byla holka, těžkou práci zastával sám a ona paleťákem odvážela naložené palety do skladu. Dávala si přitom docela načas, než se vrátila, zatímco on mezitím skládal krabice z obou pásů sám, a ještě shazoval a chystal palety.                                                                               

Brzo toho měl plné kecky, tím spíš, když už ráno přišel vyčerpaný. Poslední dny moc nejedl a spal jen povrchním spánkem, který mu nic nedal. Tohle všechno si vybralo svou daň, když se v půlce dvanáctihodinové směny, těsně před pauzou na oběd, přestal soustředit. Dřevěná paleta mu z právě přivezeného komínu vyklouzla z ruky a spadla přímo na něj. Jak se snažil chránit si hlavu, nastavil napřed ruku sevřenou v pěst, na kterou poté spadla hrana dřevěného rohu prkna, projela mu tělem ostrá bolest a on skončil svalený na zemi pod paletou.                                                                                                                       

Holka, která s ním pracovala, rychle vypla pásy a běžela z něj paletu sundat. Pomalu se škrábal ze země. Postavil se na nejisté nohy, zatímco viděl jen černou mlhu a před očima hvězdičky. To už u něj stál hlouček všech dělnic z Čokoládky, přiběhly i starší tetky zepředu, kde se nalévají formy, a starostlivě se ho vyptávali, štěbetajíce jedna přes druhou a oprašujíce ho. Díval se jim do tváří, jak ho obestoupili ze všech stran, a ve skrytu doufal, že to je jen noční můra. Jedna tetka ho mateřsky pohladila po tváři a usmála se na něj. Ne, nebyla.                                                                                                                                

Vítek si nemohl pomoct, snažil se to zadržet, ale nezvládl to, bylo toho na něj prostě moc. Brada se mu roztřásla a po tvářích se začaly koulet slzy jako hrachy.                                                                                                                                     

„Proboha nebul!“ zacloumal s ním Džony, který se u něj objevil až ze vzdáleného konce haly. Musela to být pěkná šupa. „Budou se ti smát,“ zašeptal mu do ucha.                                                                                                                     

„Nebreč, nic ti není, je to dobrý,“ usmívala se na něj povzbudivě holka, která s ním pracovala. Ve finále cítil, že se to stalo kvůli ní, protože mu s ničím nepomáhala, a tak ji zpražil nevraživým a ukřivděným pohledem, až shodila povrchní úsměv a odstoupila od něj o dva kroky.                                                        

„Mám toho dost,“ zasupěl na všechny rozčileně. Máchl rukou a odehnal je od sebe. „Nechte mě bejt!“ vykřikl.                                                     

Měl v plánu zmizet na záchod a rozpálenou ruku zchladit pod studenou vodou, než se vrátí k pásu, a v klidu tam tu bolest rozdýchat, jenomže to už vedle něj stál předák, kterého nějaký dobrák zavolal. Na rameni mu přistála jeho těžká tlapa a s železným stiskem ho bez zbytečných slov navíc odváděl do kanceláře. Hřbet ruky Vítkovi mezitím začal povážlivě otékat.                                          

„Co se stalo?“ zeptal se ho, když byli v kanclu a zavřeli za sebou dveře. Posadil Vítka do kancelářské židle a sám se proti němu v polosedu opřel o svůj úhledně urovnaný stůl, s rukama zkříženýma na hrudi. Vítek nemohl zpočátku ze sebe nic kloudného vykoktat, jak tak na něj ten vysoký muž ve středních letech přísně shlížel přes brýle s tlustými skly a v tom sterilně čistém bílém plášti. V místnosti byla i vedoucí výroby, která tam na ně v čekala.                                      

„Neudržel jsem paletu a spadla na mě,“ špitl provinile.                           

„Dobře, prošetříme to. Předpokládám, že ses zranil, podle tvé reakce. Kde tě to bolí?“                                                                                                                

„Na hrudi,“ řekl Vítek stejně tichým hlasem a utřel si rukávem rozhicovaný obličej. V tu chvíli ucítil, jak ho prudce zabolela opuchlá ruka. Uvědomil si, že to není jen naražené, ale že to bude něco horšího a pomyslel si, jakou má smůlu.                                                                                                                                  

„Proboha, nemůže to být infarkt?“ zděsila se vedoucí směny a vyměnili si s předákem pohledy.                                                                                                 

„Vždyť sotva vyšel školu,“ odpověděl jí skepticky, ale v očích za brýlemi se mu zablesklo.                                                                                                                            

„Ne,“ vzlykl Vítek. „To mám od té doby, co mi umřel minulý týden bráška. Byl to můj kamarád, ale pro mě byl jako můj bráška.“                      

„Aha,“ vydechl si předák. Otočil se na vedoucí a začali si tlumeně šeptat: „…Odvedu ho na ošetřovnu, ať ho Fiálek prohlídne. Má dneska službu, ještě ho stihneme,“ zakončil.                                                                                                            

„Dobře. Já zjistím, který idiot ve skladě dává ty palety na sebe tak vysoko a potrestám ho, že na to půl roku o výplatní den nezapomene,“ rozhodla vedoucí.                                                                                                                                

„Mohl to být pěkný průšvih, kdyby to mladýmu spadlo na hlavu. Naštěstí tenhle dělat problémy nebude,“ rukou zády k němu naznačil gesto, které Vítek dobře zná a bohužel ho viděl. Znamenalo, že když příroda rozdávala rozum, nebyla k němu moc štědrá. „Uvidíme, s jakou přijde po vyšetření od Fiálka, a nějak to vyžehlíme ke spokojenosti na všech stranách,“ usmál se na Vítka, který je nehybně, ale zároveň zaujatě, sledoval.                                                                        

Vedoucí souhlasně přikývla a už vytáčela číslo na služebním telefonu do skladu, zatímco předák vyvedl Vítka z kanceláře a doprovodil ho k závodnímu lékaři, který sídlí na druhém konci rozsáhlého areálu.

Vítek se toho dne na směnu nevrátil. Doktor ho poslal do nemocnice na rentgen, pohmožděná ruka se mu nelíbila a jeho obavy se tam potvrdily. Vítek se dozvěděl neradostnou novinku. Má zlomeninu metakarpů, tedy dvou záprstních kostí a bude mít pět týdnů sádru.                                                                   

Vítkovi možná příroda nadělila jen o chlup víc rozumu než mu přisuzuje předák, ale přesto nebude dělat potíže. Nebude se odvolávat na pracovní úraz, přestože by mohl, svědků má dost. Chce mít klid, po ničem jiném netouží. Nebude se s nikým přít, nemá na to sílu.                                                                               

A jelikož disponuje jistou sebereflexí, usoudil, že by se to nestalo, kdyby šel do práce v lepší kondici. Protože za běžných okolností by v tomhle případě hned na začátku směny zašel do skladu a domluvil by se s kluky, aby mu vysokozdvižkou naskládané palety shodili na dvě části, když jim to samotným nedošlo.                                                                                                               

Dnes ho to ale ani nenapadlo, protože byl myšlenkami jinde a přál si to do večera jen nějak doklepat. Každou minutu si přál, aby už měl po směně. Nechce dělat problémy, chce jen tohle období nějak přežít.