Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitola 1. Přítel a psí srdce

4. 1. 2023
article preview

Pro fenku Ines, která mi byla věrnou psí průvodkyní čtrnáct let.

A na naše další setkání

1

Jeden z posledních zimních týdnů. Za oknem mrholilo a déšť se sněhem v pravidelných intervalech bubnoval na okenní tabulku a plechový parapet. Seděl na posteli schoulený do sebe, a úzkostně sledoval, jak Nika soustředěně balí věci do tašky. Zadržovala přitom pláč, snažila se být navenek silná. Většinu tam nechala, vzala si jen jeho osobní věci a předměty, které chtěla na památku. 

„Už je to všechno. Budeš v pořádku, Víťo?“ zvedla oči od zavazadla a podívala se na kluka s rozježenými světlými vlasy, jak sedí se skrčenýma nohama pod bradou a objímá si kolena.                                                                

Trochu sebou škubl v ramenou, než ukázal obličej se zarputilým výrazem. Blýskl po ní nepřátelským pohledem.                                                                   

Nenáviděl ty starostlivé otázky, které mu všichni pořád dokola pokládají. Musí vypadat opravdu příšerně, jako hromádka ubohosti, když je opakují jako kolovrátek.                                                                                                                    

„Jo, neboj se,“ zavrčel s bradou přitisknutou k lokti. Měl na sobě jako obvykle obnošenou černou mikinu s kapucí, která mu teď splývala na záda, ale ještě před chvílí ji měl na hlavě.                                                                               

„Dobře,“ povzdechla. „Tak já jdu. Kdyby něco, cokoliv, zavolej mi.“      

„Jasně, díky Niko.“                                                                                            

Když za ní konečně bouchly dveře, svalil se na záda na postel a hleděl do stropu. Ondrova sestra Nika si odnesla pár bratrových osobních věcí a všechno, co mělo nějakou hodnotu kromě televizoru, protože respektovala, že se na něj s Vítkem složili. Ona taky nemá peníze a měla velké výdaje s pohřbem. Škoda, že nemohla vybílit i jeho hlavu. Že si neodnesla s sebou i všechny vzpomínky, které Vítek na svého nejlepšího kamaráda má. Moc by se mu ulevilo. Vlastně by se zbavil veškerého trápení, které ho souží. Jak má s tím žít, s tou těžkou hlavou? Se vzpomínkami, které mu jediné po něm zbyly? Poradí mu někdo? Vždyť nemůže dýchat, jak to bolí a neustupuje to.                                

Už se zase začal propadat do bažiny myšlenek, teď, v nejzranitelnější situaci, v jaké se ocitl za mnoho let. A protože byl sám a nebyl tam nikdo, kdo by ho z toho destruktivního stavu včas vytrhl, cítil, jak se to na něj nezadržitelně hrne a zavaluje ho to jako vlna Tsunami. Polila ho horkost a zvedla se v něm panika. Bušilo mu ve spáncích a hučelo v hlavě, trhaně a povrchně dýchal, jako by mu v hrudním koši něco svázalo plíce. Rychle se zvedl do sedu a snažil se zhluboka nadechnout. Nepomáhalo to, ani když si přikázal jen klid, mysli na něco pěknýho, jak mu to říkával Ondra. Rychle zapřemýšlel, kam Nika říkala, že dala tu věc na průdušky. Ležela vedle něj na nočním stolku.                                        

Od dětství má diagnostikovaný náběh na astma. Skutečné astma mu neprokázali a různými vyšetřeními zjistili, že je to spíše psychického původu. V době, kdy měl tuto dýchavičnost nejčastěji, se setkal po tomhle lékařském závěru u dospělých a dětí, kteří to po dospělých opakovali, jen s napomínáním, aby se uklidnil a přestal hysterčit. Krátce potom se Vítkovi problémy s dýcháním vyhrotily až do jeho prvního záchvatu, který ho stál málem život, protože než přijela záchranka, už byl celý modrý v obličeji a málem se udusil.                             

To byla jeho noční můra z dětství, protože pocítil, jaké to je, když na člověka sáhne smrt. Nebylo to tak hrozné, byl s tím v tu chvíli docela smířený, nejhorší je ale ten pocit těsně předtím. Ten hrozný strach. Naštěstí to došlo tak daleko pouze jednou, pak už dostal kapesní inhalátor. Vědomí toho, že tu věc má – třebaže jen v pokoji ve stolku, ačkoliv je právě venku na hřišti – ho uklidňovalo do té míry, že ho pak nikdy nepotřeboval. Ale spíš mu pomohlo to, že dospělí poprvé přestali zpochybňovat a zlehčovat jeho pocity. To bylo mezi jeho dvanáctým a třináctým rokem.                                                                                         

Nikdy si nemyslel, že se to vrátí, tyhle respirační problémy, už roky to nedalo o sobě vědět.                                                                                                      

Naposledy měl tyhle záchvaty, když ho umístili do diagnosťáku a on si tam těžko zvykal, i když to bylo jen dočasně. A pak tam poznal Ondru a stali se z nich pokrevní bratři. Doslova. Stvrdili to rituálem, když se Ondra při blbnutí u domácího úkolu kružítkem omylem píchl do prstu a Vítek dostal skvělý nápad a propíchl si prst taky. Pak krvácející ukazováčky spojili. To je věc, která je navždy a nedá se vrátit. Vychovatelka pak vyšilovala, kdy viděla jejich sešity s domácím úkolem počmárané malůvkami červenou, kterou tam prsty rozmazali, ale to byl jen malý bonus jejich velmi vážného rituálu.                                         

Předevčírem dostal první záchvat po sedmi letech. Došlo k tomu, když odcházel z Ondrova pohřbu.                                                                                        

Jeho sestra zaplatila půlku obřadu, Nika to tak chtěla, přestože si na to musela půjčit. Druhou půlku zaplatila babička. Dala na to z odložených peněz na vlastní pohřeb, se kterým už brzo počítá, jak nezapomene při každé návštěvě připomenout, vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu. Navíc tak náhlá a předčasná smrt vnuka ji úplně položila, protože to byla v posledních deseti letech už druhá tragédie, která ji potkala. Přestože později sourozenci nevyrůstali spolu, Niku si vzala babička a Ondra musel jít do děcáku, svého malého brášku milovala a on ji též. I Vítek k Ondrovi cítil to, co jeho sestra. Byl jeho jediná rodina, ačkoliv do ní pokrevně nepatřil… dokud neprovedli onen rituál.                     

A proto se při cestě domů zhroutil na zem, nemohl popadnout dech a bylo to celé příšerné, ta situace. Zároveň tak osvobozující, když si pomyslel – a po pár minutách kdy se sám na ulici a bez kyslíku svíjel a cítil, že z něj vědomí odchází, už byl o tom přesvědčen – že odejde za ním. Z tohoto světa, kde ho nic nebaví a od teď ho tady nic nedrží.                                                                                        

Bohužel kolemjdoucí žena zavolala rychlou a oni mu snadno pomohli injekcí. Přesto si v nemocnici poležel do druhého dne, protože prý nebyl v dobrém stavu a oni ho chtěli mít pod dohledem. Několik dní téměř nejedl a měl teplotu, byl zesláblý. Vyslechl si proto od lékaře přednášku, byly to dobře myšlené rady, ale pro něj to byla otravná přednáška jako od třídní úči na základce, že se má pravidelně stravovat a rada kolik hodin má věnovat spánku a zdravému pohybu. Ondrova sestra Nikola, Nika si říká, ho tam navštívila a pak ho doprovodila domů. Dělá si o něj od bratrovi smrti starosti. Ona ví, jaké to je přijít o nejbližší, teď si tu hrůzu zažívá už podruhé, Vítek má ale podezření, že si na něm možná bude chtít hojit ztrátu svého mladšího bratříčka.                   

To by nikdy neklaplo. On není jako Ondra. Vítek není tak uvědomělý a zároveň ztřeštěný, veselý a pozitivní. On není tak silný a ani vzdáleně tak inteligentní jako Ondra.                                                                                                          

Vítek to tu nezvládne. Obzvlášť ne teď, bez svého pokrevního brášky. Tak si říkali, když byli malí, poté co spojili svou krev – bráško. A už jim to zůstalo. V dospělosti toto oslovení vystřídalo čím dál častěji ty vole, brácho, kámo… ale stejně si občas mezi sebou ještě řekli bráško.                                                        

Nezvládl to už dále držet. Příval bolesti protrhl hráz a on se rozplakal. Bylo to, jako by se mu rozšklebily rány po celém těle, viditelné i ty na duši, a místo slz se z nich řinula bolest jako černá láva. Srdce mu pukalo. Co si bez něj počne? Je ztracený. Proč mu to udělal? Proč on a ne já? Už to nebyl pláč, ale žalostný řev. Prosba do nebe, zoufalá žádost, aby ho tu nenechával. Proč on? Ten kápo nahoře není fér!                                                                                             

Opět ho ovládla silná úzkost a cítil, jak se mu stahují průdušky. Mohl by jen natáhnout ruku a vzít tu malou plastovou věc ze stolku a nadechnout se z ní. Neudělal to. Naprosto schválně. Jeho mozek to nechtěl, jeho vědomí to nechtělo, jeho srdce se už těšilo do černého tunelu.                                                 

Ale přece nastala překážka. Plán mu překazilo vlastní tělo, když dušnost jako na povel ustala. Přestal brečet. Byl tak vyčerpaný. Nic není, jak by si přál. Lehl si na bok, schoulil se a schoval se celý pod peřinu

Poslední fotografie

Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>

Statistiky

Online: 1
Celkem: 25933
Měsíc: 1443
Den: 51