4

V tomto poválečném zdevastovaném světě se lidé dlouhého věku nedožívají. A proto doufala, že si pro ni smrt přijde brzy. Opět začala vnitřně promlouvat ke spasiteli, ovšem ne k tomu božímu. Své prosby mířila směrem opačným.                                                                  

„Vrať mi Janka, nebo si pro mě přijď!“ Opakovala plamenným hlasem, stále dokola.                              

Toulala se v prosincových sychravých dnech po bažinách doufaje, že si ji jednou některá vezme. K Hoře Králů se už nevrátila, to místo jí nemělo co dát. Bažiny, to je to pravé pro ni. Z domu šla pěšinou rovnou do hlubokého lesa. Stezka, kterou vyšlapala ona a lesní zvěř, která dříve chodívala za Jankem, ji zavedla k tajuplnému jezeru.                                                                       

Marianě přišlo zcela normální, ale místní pověry tvrdí, že se zde za soumraku na březích zjevují nebezpečné bludičky a nad hladinou víly. Oba druhy bytostí jsou smrtelně nebezpečné, protože člověka, který je omylem zahlédne, očarují zlověstným kouzlem a zlákají ho buď do středu jezera, kde se utopí, nebo do bažin, které se záludně skrývají v podrostu pod mechem a listím.                                                             

Mariana sem chodívá od dětství a nikdy nic takového ani koutkem oka nezahlédla, takže to jsou pro ni jen bláboly, vymyšlené strašpytly. Ačkoliv pravdou je, že se za každého počasí a ročního období v ranních a večerních hodinách po hladině válí nepřirozeně hustá mlha.                                                                                            

Ten den, když obcházela jezero, byl prosinec dvacátého čtvrtého. Listí v podzimních barvách už před měsícem a půl opadalo ze stromů a nyní utvořilo na zemi ztrouchnivělý koberec. V tomhle kraji je stále pošmourno a sluníčko svítí jen pár měsíců v roce. Často prší a v lese se drží vysoká vlhkost. Mariana minula jezero a rozvířila svými kroky a tělem opar nad zemí, sahající až kus za břehy. Ze stromu vyletěl vyplašený dravec a v dálce zahoukal výr. Blíží se zase soumrak, usoudila. Po třetí hodině se už stmívá. Ztrácí pojem o čase, vlastně doma žádné hodiny nemá, odhaduje denní dobu podle světla a vnitřního rytmu. Když je ale od rána zataženo tak jako dnes, těžko se to odhaduje.                  

Dnes je tedy celý den opravdu zvláštní přítmí, napadlo ji, možná proto ji to vylákalo i za takového nečasu do lesa. Něco ji tam táhne. Dřív obstarávala malé hospodářství a žili hlavně z toho, co si vypěstovali a co dala domácí zvířata. Teď nemá nic. Zato má doma na stole velké bohatství, se kterým neví, co si počít. Kašle na to, život ji nebaví.                                                           

„Prosím, ať se mi Janek vrátí, nebo ať zemřu!“ vykřikla nehlasně z hloubi své duše. „Osvoboď mě z toho trápení!“                                                                               

Netušila, ke komu promlouvá. Nebo to vlastně věděla, ale nechtěla si to, jako donedávna věřící poctivá žena, otevřeně přiznat. A když zvedla oči od země pokryté tlejícím listím, shledala, že ji vyslyšel.                    

Prudce se rozpršelo ale Mariana neúnavně, i přes mokrou tvář a orosená víčka a řasy, mžourala na temnou postavu přímo před sebou. Byla vysoká a zahalená do černého pláště. Viděla jen černý obrys nic víc, ale podle výšky hádala, že to je muž. Procházel lesem a pod jeho nohama se nezvedl lísteček, ani větvička nezapraskala, jako by to byl přízrak. Pak se zastavil, jako by ucítil její kradmý pohled a pohlédl na ni. V tu chvíli plášť na jeho těle zmizel a Mariana spatřila, co je skutečně zač. Byl to tvor nelidského vzhledu. Tělo porývala srst, stál na zvířecích zadních nohách a z hlavy mu dlouhé trčely rohy. Tvář kozlí a oči děsivé, žluté.                                    

Nepolekala se, jen si řekla: „Konečně.“ S úlevou vydechla, málem by klesla na kolena a nejradši by začala Belzebubovi líbat nohy za to, že se jí konečně dostalo jeho pozornosti. On ji vysvobodí z pekla, kterým je pro ni bezútěšný život. Myslela si, že se teď vše změní. Že ji někam odnese, vezme ji s sebou do své dimenze. Úlevou málem plakala.                                                         

Samael, v jedné ze svých podob hojně používaných na Zemi, zvolil podobu čerta v představách mezi lidmi nejrozšířenější, stál na místě a jen se na ni nehnutě díval. Zprvu se tvářil jako by ho na vycházce nemile překvapila, z jeho pohledu teď ale bylo zřejmé, že je tu právě kvůli ní. Náhle zvláštním pohybem celého těla vyčaroval černou kouli a svými zvířecími končetinami ji podržel tak, aby ji Mariana dobře viděla. Opět se na ni podíval, shrbil se a kouli položil na zem. Kývl na ni svou dlouhou bradkou a vyzubil se. Pak klidně a naprosto neslyšně odešel směrem do skal, kde se v dáli dala tušit černá Hora Krále.                                                         

Věděla, že les je magické místo a když se v něm skrývají mystičtí tvorové všeho druhu, proč by se zde nezdržoval i samotný čert. Vzpomněla se na jeho přikývnutí a věděla, že ta věc, kterou na zemi nechal, je pro ni. Dárek ze samotného pekla? Vždyť je Štědrý den.        Rozběhla se tam a zůstala stát na krok od té černé věci. Sotva se na ni zadívala, už se její pohled na tom lesklém vábivém povrchu zachytil a nedokázal se od něj odlepit. Klesla na kolena a vzala studenou kouli do obou dlaní, oči jí přitom plály. Rázem je z ní jiný člověk. Všechny chmury zmizely. Tohle je to, co potřebovala, tohle je její spása! Cítila se náhle tak lehká, zbavila se břímě smutku. Do očí jí vyhrkly slzy a koulely se po tvářích. Ano, to je to, po čem toužila! Její smutek a žal se utopily v černém kameni, který jí daroval samotný vyslanec pekla.                                                              

A tak Mariana získala očarovaný obsidián a od té doby se Izachielovy starosti znásobily.