2

Brzy z rána se z dřevěné chaloupky ozýval křik. Izachiel stál mezi stromy, a tak trochu se tam přikrčený schovával. Sbíral odhodlání na to vstoupit dovnitř a střetnout se se zuřivou Marianou tváří v tvář.                   

„Bojíš se?“ zachechtal se Samael. Seděl nad ním na větvi v koruně dubu a vesele houpal nohama. Dnes svou podobu zahalil pod černou kápy, ostatně na denním světle se zřídkakdy ukazuje, ale Izachiel nad sebou viděl ty kopyta, která mu jsou více než dobře známá, jak jimi vykopává do vzduchu.                            

„Jsi v docela dobré náladě na to, že mám u sebe tvou hračku,“ zaskřípal zuby přes rameno. Doufal, že to bude naopak, že zuřit bude Samael a Marianě se naopak bez vlivu obsidiánu uleví. Že to bude opět ona, sice utápějící se ve svém smutku, ale zase ona.                             

„Já nejsem ten, kdo tu krade,“ daroval mu Samael křivý úsměv v chlupatém kozlím obličeji. Vypadal jako podivné zvíře, absurdní kříženec člověka a patvora. A i tak animálně páchl.                                                        

Izachiel mu ukázal svá vzpřímená záda a pevným krokem vykročil k dřevěnému domku. Prošel s čvachtáním mokrým mechem a zabušil na dveře. Zoufalý křik ustal a v příštím momentě se rozletěly dveře.                                                                                              

„Proč klepeš a jdeš dveřmi? Nikdy jsi to nedělal.“ Probodla ho mrzutě očima.      Izachiel vstoupil dál poněkud nesměle.                                                                   

„Vím, že jsi to byl ty. Co mám udělat, abys mi obsidián vrátil?“ Optala se ho rezignovaným tónem, když teď stáli ve skromné světnici, prosvětlené pochmurným lednovým ránem, proti sobě.                                             

„Prosím tě, zkus přijmout ode mě tohle.“ Vytáhl zpod pláště zvlhlého ranní rosou průzračně čirý křišťál.         

„Myslela jsem, že se rozbil,“ podivila se. Povzdechla, až jí klesla ramena. „Tenhle mi je k ničemu, já potřebuji ten černý. Jen s ním na Janka zapomenu.“  

„Protože je očarovaný a zatemňuje ti mysl. Mariano, ty si neuvědomuješ, že ti skrze něj ďábel vysává duši? Proto ztrácíš emoce a své vzpomínky.“        

Vzpurně zvedla obličej. „Vím to a nevadí mi to. Hlavně že mi je líp. Vždyť ty sám víš, že mě život nebaví, nechci tu být. Když jsem získala ten kámen, najednou mi nic nevadí, den je od rána světlejší, protože nemyslím na to, o co jsem přišla. Je mi, jako by se Janek nikdy nenarodil. Je to taková úleva.“                                          

„Já ti rozumím, ale nemůžeš tomu kouzlu propadat, zahubí tě to. Když přijmeš můj křišťál, očarování z obsidiánu zmizí a jeho přirozená moc se vrátí. Když budeš mít oba kameny a nastolí se rovnováha. S její pomocí nedostaneš Janka zpátky, ale tvůj smutek a žal po jeho odchodu nakonec odezní a ty přijmeš realitu takovou, jaká je. Tahle cesta není rychlá jako s kouzlem od Samaela, ale na rozdíl od ní tě nezahubí. Časem uvidíš při té pouti opět růst květy, a nakonec dojdeš k trvalému smíř...“                                      

„Přestaň s těmi bláboly! Když jsem prosila Boha, nepomohl mi! A proto to nebudu poslouchat. Skutečnou pomoc mi přinesl až ten, co ho tu neustále haníš.“             

„Zkus mě poslouchat. Ze srdce tě prosím, přijmi můj křišťál a já ti pak vrátím obsidián. Dokud to ale neuděláš, nedám ti ho.“                                               

„Proč mě tak trápíš?“                                               

„Záleží mi na tobě, Mariano.“                                  

„Nechci tvůj kámen!“ vykřikla, plná zlosti a zoufalství. „A nechci ani jeho kámen. Chci Janka…“ Zavzlykala s tváří v dlaních.                                                      

Izachiel držel v ruce čirou kouli, byla těžší, než se zdá, a zahleděl se do prázdna. „Věděla jsi, co se stane. Hned po jeho narození ti to muselo být jasné. Když se objevila u jeho kolébky první posvátná bytost…“                     

„Žádné posvátné bytosti za ním nikdy nechodily. Byla to jen pára, která se v rohu pokoje srážela od kamen.“                                                            

„Mariano,“ promlouval k ní tiše a klidně, „jednorožci byli lidmi vyhubeni před sto lety pro svůj kouzelný roh. Zbylo jich jen pár, není divu, že se lidí bojí a zjevují pro vaše oči jen jako sražená pára. Ostatně jako všechny mystické bytosti, které na sebe vzali tváře zvířat, aby tu přežily. Když to takhle popíráš, jen si lžeš do kapsy a ubližuješ sama sobě. Scházeli se u něj od miminka. Když vyrost, začal o nich mluvit, a nakonec se sám rozhodl, že odejde. Jan je pro ně nesmírně důležitý, je mostem mezi světy. Narodil se jako vyvolený pro tento úděl. Přijal ho dřív, než se narodil. Vzpomeň si, jak sám tvrdil, že váš svět je pro něj příliš hrubý. Je spjatý spíše s jejich světem.“                                                                   

„Mě nezajímají jednorožci, nenávidím je! Ze srdce je nenávidím. A všechnu tu další havěť, co se skrývá v lese! Kvůli nim jsem přišla o svého syna, to jediné, co jsem v životě měla.“                                                                  

Jankovi bylo deset let, když beze stopy zmizel. Pro lidi ze vsi zabloudil a utonul v bažinách v tom prokletém lese za domem. Mariana ale věděla, co se stalo, protože jí Janek řekl, že jednou odejde. Připravoval ji na to. Myslela si, že to jsou jen dětské řeči a vždy na to jen mávala rukou. Když s tím ale nepřestal, začala mu to vymlouvat: prý ať přestane blbnout s tím fantazírováním, jasně, že nikdy neodejde! Bože, jak byla hloupá…                                                                

Vytrhla se z pohroužení do vzpomínek a vybouchla na Izachiela: „Za všechno můžeš ty! Nechci tvůj kámen a nechci tě ani vidět! Proč mě Bůh trestá, proč mi vzal jedinou milovanou bytost? Čím tak strašným jsem se provinila, já, která pravidelně chodila do kostela a každý den se poctivě modlila?“                     

Izachiel zachoval klid, přestože byl vnitřně napjatý jako struna. Chtěl jí to vysvětlit, jenomže v tuto chvíli, v jejím rozpoložení, by bylo cokoliv říkat zbytečné. Raději tu vinu na sebe vezme, pokud jí to uleví.      

„Mariano, s Jankem se jednoho dne setkáte, neboj se. Tvůj syn ti je stále na blízku, i když ho nevidíš. Musíš se ale přestat trápit, do té doby svůj čas něčím smysluplně zaplň. Má se dobře, ničím nestrádá, to ti přísahám.“                                                            

„Nevěřím ti. A nebudu čekat. Chci zpátky černý kámen, dej mi ho! Pak na vše zapomenu a budu mnohem šťastnější.“                                                                

„Já ti obsidián nedám,“ pravil zarputile. „Sfoukla jsi včera večer svíčku, dobře, dala jsi najevo, že chceš se mnou zpřetrhat kontakt. Dnes jsem přišel, protože jsi mě tak urputně volala a taky abychom si naposled promluvili. Tak já tedy teď odejdu. Ale i přes to, co teď cítíš, budu vždy připravený se na tvůj pokyn vrátit. Stačí, když mě v duchu oslovíš nebo zapálíš svíčku a já se zjevím hned u tebe.“                                                               

„Jen si jdi, zmiz,“ vyštěkla po něm, „ale až vrátíš, co mi patří.“                                                                              

Izachiel cítil, jak ho svírá úzkost. Je to znamení, že jde proti svým předsevzetím, proti zásadám, které mu byly vštěpeny, když byl po své poslední inkarnaci konečně zařazen mezi strážné anděly. Byla to dlouhá a barvitá cesta mnoha životy, místy velmi krutá a bolestivá, místy šťastná a plná radosti, a on si tento postup mezi světelné ochránce zasloužil a tolik přál. Ovšem Mariana je první lidská bytost, kterou po svém vtělení provází. Je to jeho první svěřenkyně a hned tak těžký případ. Nezvládá to, tím spíš že ještě nebyl úplně oproštěn od vzpomínek lidských citů, a má pocit, jako by v něm sílily. Zaťal pravačku v pěst a ztěžka polkl.               

„Nedám ti ho!“ křikl po ní a zmizel z domku.           

Samael se na stromě tou scénkou výtečně pobavil. A zubil se od ucha k uchu, když se zubožený Izachiel objevil na dvorku, tvář poznamenanou vlastním zklamáním a vztekem. „Ta ženská je tvoje peklo,“ zachechtal se tak, že to znělo jako zamečení. „Nadělal jsi dost přešlapů. Jestli to tak půjde dál, asi tě brzo přivítám mezi svými bratry.“                                                                     

„Dej jí pokoj.“ Spíš tu větičku zafňukal.                    

„Ale ne, jsi zaslepený. Nevidíš, že tě nechce?“ zahalekal pobaveně. „Tvoje sabotáže jsou zbytečné a jen si pod sebou podřezáváš větev. Dám jí nový očarovaný obsidián, v podzemí ho přehazujeme vidlemi na hromadu, kolik ho tam je. A až jí skrze kouzlo pozře celou duši, zavedu ji do světa mrtvých. Vždyť to je její vlastní přání. A ty s tím nic nenaděláš.“ Zablýskal na něj žlutýma očima s obdélníkovými zornicemi.                           

Izachiel vytáhl zpod pláště v jedné ruce křišťálovou kouli a v druhé obsidiánovou, díval se na ně, jako by se rozhodoval. Každá byla velká přes celou dlaň. Křišťálová odrážela světlo, které se v ní tříštilo do stran a připomínala zledovatělou vodu z bystřiny. Obsidiánová koule byla černá jako hluboká noc a tvářila se, že v sobě skrývá tajemství celého vesmíru. Byla tak lákavá, dokonce do sebe vtahovala vědomí i samotného Izachiela. Ucítil to, tu hypnotizující magickou moc a bojovně se jí vzepřel. Odtrhl od černé oči a až zarážlivě pevným pohledem se zadíval na Samaela, když řekl: „Ukradnu každý obsidián, který ji dáš. A cokoliv dalšího.“  

Samael se ušklíbl. „Dávej pozor, příteli, na svá křídla. I já si nemyslel, že dělám něco špatného, než jsem o ně přišel,“ popíchl ho a rozplynul se.