1

Mariana seděla za stolem a svírala v dlaních tu černou věc. Byla zimní noc, venku panoval úplněk a její domek obklopila mlha. Skromně vybavenou světnici osvětlovaly oranžové plameny z kamen a svíčka na stole. Sem tam se ozvalo zapraskání, jak vlhké dřevo pracovalo v ohni. Obsidián. Upírala oči na černý kámen. Nebyla to obyčejná černá, bylo to temno, které ji od první chvíle spolklo.                                                                           

„Vyměň jej se mnou,“ promluvil tiše ale naléhavě ode dveří.                                                                    

Nezvedla oči, nedokázala je od černé koule odtrhnout. Věděl, že je lapena v pasti.          „Prosila jsi mě o pomoc, tak jsem tu,“ řekl důrazněji.                        

„Už ji nepotřebuju,“ prohodila. Nevěnovala mu pozornost.                                                                                  

Opustil tedy místo u dveří a přistoupil k ní o dva kroky. „Nechej mi ten kámen a já ti dám za něj tohle.“ Nahnul se nad stůl, za kterým seděla, a natáhl před ní ruku. Držel v dlani stejně velkou kouli, jenomže tahle nebyla černá, ale průhledná.                                                

„Křišťál?“ podivila se a konečně se na něj podívala.                                                                                   

„Ano, je to křišťál. Vezmi si ho, je tvůj.“                   

„Jsi blázen? Nevyměním ho za křišťál! Nemáš tušení, co mi obsidián dává,“ škubla sebou vzpurně.                                                                                          

„Mariano,“ vydechl nešťastně. Když viděl její výraz, věděl, že je zle, ale on s tím nic nenadělá. „Nechej si je tedy oba,“ požádal ji.                                                        

„Klidně mi to tu nech, ale říkám ti, že mě ten kámen nezajímá. Já mám, co potřebuju.“ Objala lávové sklo vybroušené do koule dlaněmi a vstala od stolu. Udělala krok, zastavila se a otočila se na něj. „Jdi pryč, Izachieli. Chci být sama, rušíš mě. Prosím.“                

Dlouze na ni shlížel a pak položil křišťál na stůl. Dal si záležet na tom, aby ležel hned vedle hořící bílé svíčky a zkontroloval, jestli se od ní neodkutálí. Protože zase ucítil v místnosti ten pach a věděl, že když bude jeho křišťál stát vedle Světelné svíce, nedovolí si ho Samael Marianě vzít. Dělalo se mu zle, cítil tu štiplavost Samaelova smradu, která mu rozleptávala auru. Stojí hned za ním a směje se, protože Mariana právě teď od sebe odhání Světlo. Jedinou věc, která ji může vrátit zpátky ze scestí. Otočil se na patě a podíval se ďáblově prodloužené ruce do očí. Samael se skutečně smál křivým šklebem a měl k tomu důvod, vystřídal totiž Izachielovo místo po jejím boku. A to byl Izachiel její andělský průvodce, než s ním ztratila trpělivost. Izachiel s tím nic nenadělá, rozhodla se tak sama. Tiše zmizel z jejího domu.

-----

Stál za oknem a díval se přes zamrzlé sklo dovnitř, jak Mariana uléhá do postele. Je čas jít spát, ponuré zimní měsíce přináší časnou tmu. On ale nespí. Andělé nikdy nespí, zvlášť ti Strážní, kteří mají přiděleného svěřence. Konkrétně on je pořád ve střehu, protože Mariana ho potřebuje, ačkoliv ho od sebe zarytě odhání. Odmítá ho od jisté doby, on ví, co se stalo, ale vlak se už rozjel a nelze ho zastavit. Proč ona? A proč on? Tak se do toho zamotal. Proč oni dva?                                                         

Viděl Luciferova poskoka, toho pekelníka smradlavého, sedět ve stínu v rohu světnice a nepřátelsky, nenávistně, se zachmuřil. Nebyla to zpočátku jeho přirozenost, cítit tyhle emoce a hodnotit, ale on se vlastně poslední dobou vůbec nepoznává. Nemůže to ovládnout, ví, že se mění. Čert se krčil ve tmě, kam zář plamenů z kamen nedosahovala, ale znatelně švihl ocasem. Mariana, přikrytá až po uši péřovou peřinou, se pod ní zavrtěla a náhle se vztyčila do sedu. Jako náměsíčná vstala z postele v noční košili a s nepřítomnýma očima přikročila ke stolu. Sfoukla svíčku, kterou jí před několika týdny Izachiel sám donesl. Jeho nekonečnou Světelnou svíčku, kterou jí daroval jako přímou spojnici mezi nimi, skrze ni jej může kdykoliv zavolat. Ucítil nesnesitelnou bolest, pukalo mu srdce, bylo to přímé odmítnutí, a ještě nějakou emoci, kterou nezná… Strach? To jsou přece lidské pocity. Proč to cítí? A proč to tak bolí!                                                                      

Mariana vzala do ruky křišťálovou kouli, mrkla přitom do tmavého rohu a koutkem úst se usmála. Zamířila teď s ní ke dveřím. Cestou se provokativně podívala do okna a on si v tu chvíli byl jist, že to není ona, že už ztrácí svou vůli. Vyšla ven na dvůr, porostlý vlhkým a jasně zeleným mechem. Napřáhla se a vyhodila křišťál směrem do lesa. Křišťál odletěl na hranici dvorku a temného lesa, odrazil se od země a příštím dopadem se roztříštil o kámen skrytý pod spadaným listím starého dubu. Byl na tři kusy. Cestou zpět do domu se na něj ani nepodívala, přestože stál u chaloupky jen pár metrů od ní. Tvářila se, jako by neexistoval, ale on četl její myšlenky, které k němu vyslala: Zklamal jsi mě. Už se nevracej. A nic mi nenos.                                                    

Když zabouchla za sebou dveře, ozval se kdesi v podrostu šum, uschlé listy se začaly pohybovat. Izachiel sledoval smutnýma očima, jak zpoza vrstvy hnědého dubového listí vylézají čtyři tvorečci podobní myškám, hledají mezi ostružiním střípky křišťálu, sbírají je a s námahou mu je po dvou nohách nesou k botám. Lesní skřítci. Přidřepl si a nehlasně jim poděkoval. Tyhle bytosti jsou každá z jiného světa, ale od pradávna si velmi dobře rozumí, ačkoliv mluví každý jinou řečí. Myšky se na něj tázavě dívali černýma malinkýma očima. Vzal si od nich všechny střepy, poskládal je dohromady a pomocí síly své aury je spojil. Koule byla celá a neporušená.                                                                                   

„Vím, že se takhle s dary Země nezachází, ale prosím, nezlobte se na ni,“ řekl jim.          

Skřítci zemního druhu, známí tím, že na sebe berou podobu drobných hlodavců, velkých brouků nebo ještěrek, s pískotem na pozdrav zmizeli v listí. Zvedl oči a podíval se na nebe, bylo temně modré a poseté hvězdami, této noci vládl úplněk. Zdálo se, jako by se náhle během minuty mlha usadila metr nad zemí a o to víc zhoustla, neviděl v mléčném oparu na své nohy, ovšem od ramen výš bylo vše jasné, ozářené třpytivým světlem obrovského měsíce. Magická noc. Sledoval ohromeně to nebe, jako by mu padalo na hlavu. Mihla se padající hvězda. Cože, teď v lednu? Nevím, co mám dělat, špitl do vesmíru. Ohlédl se směrem k domu, Mariana už zase ležela v posteli, čert z domu zmizel. Proč se mi nikdo neozve, když volám, že si nevím rady? Proč mi nikdo nepomůže, neporadí? To jsem na vše sám? Ztratil snad definitivně kontakt se Světlem? Bezradně se podíval na svém bezmocné ruce.                                                                 

Náhle propadl nutkání něco udělat. Mariana nechce jeho pomoc, ale co je na tom, ukradne jí ten zatracený očarovaný kámen! Ne, to nesmíš, pravil hlas v jeho hlavě, je to proti slibu, který jsi dal. Je to její volba a on nesmí bez přání svého svěřence zasahovat do jeho života. On ale ví, že je už dávno všechno špatně.