8

Převalil se na druhý bok s podivně znepokojivým pocitem, že v domě není sám. Psa v posteli, soudě podle zápachu, nepočítal. Zatím sbíral odvahu otevřít oči, houpal se s ním celý svět. Jakmile začal vnímat své tělo, uvědomil si, že se cítí, jako by měl v břiše kamení. A teď se to všechno najednou hrnulo ven. Zvedl se opatrně s heknutím do sedu a snažil se zuby nehty nevolnost potlačit. Jak se dostal domů? Podrbal se v hnědých slepených vlasech a něco v nich nahmatal. Chytil to do dvou prstů a zkontroloval, co to je. List smotaný pavučinou a v ní uvíznutý škvor, který to měl už za sebou. Utřel to Tripovi do kožichu a v tu samou chvíli si všiml, že je otevřené okno. Rázem mu jako vlna tsunami začaly třeštit do hlavy všechny zvuky lesa.

„Ne! Držte hubu. Držte hubu!“ zařval na ptáky, vyskočil z postele a práskl oknem. V tu chvíli se mu obrátil žaludek a jen taktak stačil doběhnout do koupelny. Cestou se vyhnul skříni, ovšem v kuchyni uviděl osobu. Neměl čas to řešit, ale když si nad záchodem vše vyřešil a u umyvadla se dal do pořádku, vrátil se do kuchyně s očima navrch hlavy.

Vysoká pihovatá žena s platinovým mikádem, sportovně oblečená v šortkách a tílku, tam uklízela.

„Kde ses tu vzala, Evo?“ civěl na ni.

„Nezvedal jsi telefon, tak jsem tě jela zkontrolovat, ale za chvíli musím na odpolední.“ Urovnala umyté a utřené nádobí do spodní skříňky, napřímila se a dlouze se na něj zadívala. „Doufala jsem, že jsi dospěl, Damku. Ale ty ses vůbec nezměnil. Vůbec. Měla jsem o tebe strach, když jsi neodpovídal na zprávy, ale našla jsem tě tu ležet namol a kolem tebe strašný chlívek. Ach jo, chováš se jako puberťák.“

Damián se nehodlal stydět. Vlastně mu ta slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tohle už od ní slyšel tolikrát, ale stejně vždy přiběhla, když potřeboval pomoc.

„Jak ses dostala dovnitř?“ zajímalo ho. A taky by ho zajímalo, jak se dostal on domů.

„Dveře byly dokořán, prostě jsem šla dál.“ Dala ruce v bok a přísně dodala: „Děda by z tebe neměl radost. Ještě že to nevidí.“

„O co ti jde, ségra, přišla jsi mě prudit? To ti rovnou říkám, že na tohle dnes nemám náladu. Není mi zrovna nejlíp, víš.“ Odfrkl, obešel ji zeširoka obloukem, aby se dostal k plotně a dal vařit vodu do hrnce. „Dáš si se mnou kávu, ne?“ podíval se na svou starší nevlastní sestru. Ta unaveně přikývla a posadila se ke stolu s voskovým kostkovaným ubrusem. Vytáhl z lednice plechovku piva a posadil se naproti ní.

„Byl jsem včera s Tommym,“ pochlubil se. „Viděli jsme se po letech. Šli jsme na pivo a pak k němu. Moje poslední vzpomínka je, jak jeho táta rozlívá slivovici.“

Eva se zasmála.

„Člověče, doteď jsem si myslel, že toho vydržím dost, ale tady v Polanech jsem se šeredně spletl.“

Eva sklopila oči, a pak prohodila: „Já to vím, Tomáš mi napsal. Musel jít do práce, ale měl trochu výčitky, prý jestli bych tě radši nepřijela zkontrolovat. Ráno tě zavezl domů, byl jsi prý mimo. Netušil, že jsi tolik vyšel ze cviku.“

„Aha,“ vytáhl obočí. „Kolik je vlastně hodin?“

„Něco po dvanácté,“ usmála se. „Za chvíli musím jít.“

„Kde děláš? Pořád v Kauflandu?“

„Ano, na expedici.“ 

„Jestli jsi tu autem, mohla bys mi vzít vyprat věci? Prosím, prosím, zlatá sestřičko,“ sepjal ruce, jako by se modlil před krucifixem. Na Evu to nezapůsobilo.

„Damiáne, nech toho,“ utrousila chladně. „Mohl by ses konečně naučit zacházet s pračkou!“

„Ale já tu žádnou neviděl,“ nakrčil ublíženě čelo. Voda se už vařila, a tak nachystal dva šálky s rozpustnou kávou a zalil je. Evě přidal do kávy mléko, které se v horké vodě okamžitě srazilo. Vyčítavě se na něj podívala, když to dal před ní na stůl.

„Sorry,“ řekl, a hrnky prohodil. Eva zaraženě sledovala, jak z toho upíjí a pak vytáhla tašku, kterou po příchodu odložila vedle na židli. „Dovezla jsem ti malý nákup. Dej si radši tohle, po tom ti aspoň nebude špatně,“ podala mu tubičku.

„Vyprošťovák v šumáku,“ zajásal, „ty jsi génius!“ Vrhl se po tašce a vytáhl z ní na linku kuřecí maso, smetanu, brambory, rýži a zeleninu. „To je k jídlu?“ zamával velkou brokolicí.

„Prosím tě, nebuď trapný,“ zakroutila očima.

„Díky, že na mě myslíš,“ zasmál se, a nákupem zaplnil do té chvíle prázdnou lednici.

„To by bylo,“ upila kávy a vstala. „Teď se porozhlídneme po té pračce. Pochybuju, že by tu tvůj děda žádnou neměl.“

Odešla z kuchyně, ale Damián se nehnul od stolu, zdálo se mu to zbytečné. V tomhle třípokojovém domečku už zná každý kout i pavouka na stropě. Hodil šumivou tabletu do sklenice s vodou a než se rozpustí, upil piva, které si vytáhl na spravení, ale zatím to mělo spíš opačný efekt.

„Damiáne!“ zavolala odkudsi. S neochotou vstal a našel Evu v koupelně. „Co je tohle?“ ukázala prstem na bílý plechový obdélník.

„To bych taky rád věděl,“ vzhlížel na ni ode dveří.

„To je přece pračka, ty pako!“ 

„To není možný! A kam se strká prádlo?“

„Je to hodně stará pračka s vrchním plněním a je zavřená poklopem,“ objasnila mu.

„Cože?“ dal hlavu na stranu.

Otevřela poklop a ukázala mu, jak s ní zacházet. „Tady na boku ji nastavíš.“

„Pane bože,“ zvolal, „to by mě v životě nenapadlo.“

„Jo,“ povzdechla si. „Už musím jít, ještě se stavím do vily, než půjdu do práce.“ Vrátila se do kuchyně pro tašku a Damián ji následoval.

„Jak se vlastně má Marcela?“ zeptal se jí za ramenem.

„Kdo?“

„Marcela,“ zopakoval hlasitěji.

„Kdože?“

„Marc… Máma, kruci,“ zařval.

Eva se na něj otočila a usmívala se. „Když se za ní zastavíš, dozvíš se to. Bude šťastná. A laskavě, aspoň před ní jí neříkej jménem. Víš, jak ji to zraňuje.“

Damián od ní odstoupil, svraštil obočí a upil zkažené kávy.

„Mě taky ranilo, když mě odstrčila k dědovi, protože mě její chlap nesnášel! Prakticky jsem tu vyrostl a zajímalo ji to někdy? Nemůže se divit, že k ní nemám vztah.“

„Musíš uznat, že jsi to mému tátovi taky zrovna neusnadňoval. Ale dobře. Platil ti doteď školu,“ naznačila prsty uvozovky, „takže bys mohl konečně minulost hodit za hlavu a odpustit aspoň své mámě, když ne jemu. Podívej se na to takhle: Díky jejich manželství jsme se poznali, aspoň to je přínos.“

Zboku na ni vrhl dotčený pohled. „Abys věděla, tak mi už nic neplatí. A jediný přínos je ten, že se budou rozvádět, a to je pro mě velké zadostiučinění.“ Sotva to dořekl, měkce se na Evu podíval. „Ale máš pravdu. Kdyby se neseznámili, nikdy bychom se nepoznali. A to by mě sakra nasralo, protože ty jsi ta nejlepší nevlastní ségra, jakou jsem si mohl přát.“

Přiblížil se k vysoké útlé blondýnce a jednou paží ji přátelsky objal, aby ji mohl uličnicky políbit na čelo. Ušklíbla se a odtáhla, protože z něj stále táhla slivovice. Přitom ho ale poplácala po rameni a pravila: „A ty jsi taky nejlepší bráška. Z těch dvou, které mám, jsi ty ten líný hajzlík, ale to nic nemění na tom, že tě mám ráda.“ Vyměnili si láskyplné sourozenecké pohledy.

„Zase někdy přijeď,“ řekl, když ji doprovázel ke dveřím. „A dovez mi místo krmení pro králíky maso. A varná konvice by se mi taky hodila, kdo se má pořád rozčilovat s tím sporákem.“

„To jsi upad! Už ani zlámanou grešli za tebe nedám. Běž si na to vydělat.“ Zastavila se na chodbě, aby nakoukla do ložnice. „Vysvětlíš mi, co dělá ten pes v posteli? Odjakživa byl na zahradě.“

„Dal jsem mu svobodu, je to taky živý tvor a má city.“

„Proboha. Už nic neříkej, pojedu…“

„Tak pozdravuj Jindru. A počkej,“ chytil ji ve dveřích za ruku, „jak to, že ti Tomáš napsal? Kde vzal na tebe číslo?“

Eva se na něj zvláštně zadívala. „Prostě ho má. Jsme v kontaktu od chvíle, kdy se vrátil z Anglie. Vlastně mi o něm řekla Markéta, že je zpět. Občas spolu něco podnikneme, vídáme se jednou dvakrát za měsíc.“

„Markéta?“ podivil se. „Proč o tom nic nevím? Tak vy si chodíte ven a neřeknete mi o tom?“

„Dokonce pojedeme v srpnu na dovču. Ještě nevíme kam, ale určitě to bude k moři. To taky nevíš?“

Damián zavrtěl hlavou. „Tomáš mi nic neřekl.“

„To asi kvůli ní,“ zamyslela se Eva. 

„Proč mi to tajíte?“ Stál tam jako opařený.

„Damiáne, my ti nic netajíme,“ zadívala se mu upřeně do obličeje. „Jen ses o nás prostě nezajímal.“