4

O dvě hodiny později mířil do nebližší vesnice. Slunce už pařilo v plné síle a udělalo z auta s pokaženou klimatizací tlakový hrnec na plotně.

Dolní Polany, minul ceduli u silnice. Prdelovice, zamumlal si otráveně. Konečně je na místě. Cestou opět zahučel do jámy a od té doby má pocit, že mu někde něco při jízdě rachotí. Takže když ne svým zjevem, zapadne mezi místní vozem. Po opakované jízdě vyschlou polňačkou jeho auto vypadá, jako by přijel z Rallye Dakar.

Zastavil u krajnice, na liduprázdném náměstíčku, hned vedle Jednoty. Sotva vystrčil nohu z vozu, už viděl velkou ceduli na dveřích. ZAVŘENO. Nádech, výdech, hlavně klid. Vystoupil a šel se podívat na otvírací dobu po polední pauze.

„Maj zavříno,“ zaskřehotal hlásek za jeho zády.

Damián se nakvašeně otočil na patě a trochu ho překvapilo, když se střetl tváří v tvář s drobnou stařenkou v zástěře, s opomenutou natáčkou ve stříbrných vlasech.

„Vidím, babi,“ houkl na ni. „Dívám se, kdy zase laskavě otevřou.“ Otočil se zády.

„Ve dvě,“ odpovědělo mu stvoření jako z pohádky.

Damián pomalu otočil hlavu a zakroutil očima: „Píšou tu v jednu.“

„Ne, ve dvě. Voni to maj špatně, Dvořačka to eště nespravila. Měli tam prázdno, lidi sú v robotě, tak to pošunuli. Mají vod sedmi do jedenácti a pak až vod dvou do pěti.“

„Až za dvě hodiny?“ zaburácel. Stařenka nadskočila. Vykročil ve svém spravedlivém hněvu proti ní, máchaje přitom rukama: „Můžete mi říct, co to je za otvírací dobu? To si vážně můžou dovolit jen tady, v samotném zadku světa, kdekoliv jinde by je konkurence roznesla na kopytech. Krachli by, ani nemrkli!“

Když se uklidnil, shledal, že stojí na ulici sám. Dosud se mylně zdálo, že se stařenka sotva drží na nohách, ale najednou se po ní slehla zem. Zahlédl jen zvědavé vytřeštěné oči za plotem domu, ale když zjistila, že ji našel, přikrčila se za laťkovou branku. Byla neviditelná jako medvěd v březovém hájku. Damián odfrkl. Byl nervózní, protože od rána hladověl. Už celé čtyři hodiny. V domě nebylo vůbec nic, lednice a skříňky v kuchyňské lince vyleštěné, a taky vysmejčené. Včera večer vyjedl všechny zásoby, které si přivezl, nepřemýšleje nad tím, co bude druhý den.

Pohledem přejel náměstí a už se smiřoval s variantou, že bude muset jet do města, když mu náhle svitla naděje. Naproti na rohu na něj mávala velká cedule Hostinec U Kováře. Krev v žilách mu zabublala radostí, dá si svíčkovou! Nebo guláš. Už si to rázoval k hostinci a sbíhaly se mu sliny. Od prváku se živí sám a podle toho jeho stravovací návyky vypadají. Jen jednou za čas, když ho Marcela pozve na oběd, si dopřeje domácí stravu. Kdyby necvičil, bude vypadat jako knedlík, ale na to si dává dobrý pozor, aby se jeho reprezentativní šlachovité tělo nezalilo tukem.

Vyběhl pět schodů a vstoupil dovnitř vchodem, který vypadal zprvu slibně. O to větší ho čekalo zklamání, když se objevil v typické krčmě, páchlo to tam jako v udírně. Tady sedět nebude, to se radši usmaží venku, usoudil obratem a prošel hospodou na zahrádku ve dvoře. Tam ustrnul. Nemyslel si, že bude mít problém najít volný stůl. Polední pauzu využili k obědu dělníci, cyklisti, matky s kočárky a turisti. Štěstí mu přálo, jeden pár zrovna opouštěl malý stolek, mladík sotva zvedl zadek ze židle a Damián už tam nastrčil svůj. Sotva se uvelebil a vzal do ruky lístek s menu, zalil ho stín.

„Co si dáte?“

„Nestih jsem přečíst ani nadpis,“ odtrhl oči od papíru, aby se podíval na obsluhu a optal se na Wi-Fi. V tu ránu Damián zalapal po dechu a mladá žena nad ním se hlasitě zajíkla. Jejich pohledy se střetly a proběhla nezávislá výměna myšlenek. Následně jeho oči samovolně sjely o pár desítek centimetrů níž, aby se zastavily na místě, které ho zaujalo už ráno. Blondýna s dolíčky, vyslovil nehlasně.

Vyděšená mladá žena ztěžka polkla, z ruky jí vypadl bloček s propiskou, ale to už byla na půl cesty do hospody, při svém, dnes už druhém, zběsilém úprku. Zvedl její věci ze země.

„Nic si z toho nedělej.“

Damián se ohlédl za hlasem. Upocený muž v zelených montérkách, u stolu s lesníky, na něj opět promluvil: „Naše Helča je dnes mimo. Prý ráno zahlídla naháče u Pepana Šimůnka.“ Sotva to dořekl, jeho stůl vybuchl smíchy.

Damián se rozpačitě smál s nimi, zároveň ho políval studený pot.

„Ale my jsme viděli to její rozbitý koleno,“ pokračoval mluvčí lesnického stolu, „a shodli jsme se na tom, že to spíš včera přehnala s domácí medicínou.“ Naznačil gestem ruky násosku a jeho stůl řval smíchy. Damiána začaly přepadat zaječí úmysly. Nakonec to město není tak daleko a on si ještě neobjednal.

Už byl nakročený k odchodu, když ho náhle zboku zadržela mocná tlapa korpulentní padesátnice, která mu přistála na rameni. Damián nepobral kudy a kdy se k němu stihla přiblížit.

„Budete jíst?“ hodila mu na stůl jídelní lístek.

Damián ji přejel pohledem, a pak se poslušně usadil na židli. „Dám si ten buřtguláš a nealko pivo, díkec,“ řekl.

Žena s ulízanými černými vlasy, sčesanými do drdolu, a masitými pažemi deroucími se statečně z tílka, odmašírovala s objednávkou. Cestu do kuchyně vzala oklikou přes ostatní stoly. Tak tudy se k němu přikradla, zezadu. Damián vytáhl telefon a zahloubal se. Bylo to bezpečnější než pokračovat v konverzaci s vedlejším stolem. Když po 17 nějaké době zvedl oči, uviděl, jak se k němu hospodská blíží s půllitrem a úsměvem od ucha k uchu. Zašimralo ho na zátylku zlým tušením.

„Máte tu wifi?“ zeptal se.

„Pro kunšafty jo. Ukováře12345. Velký U.“

„Jasně,“ utrousil, a připojil se. Pokud chce do konce srpna zůstat naživu a při smyslech, musí si zajistit neomezená data. Pátral po možnostech na stránkách svého operátora, když si k němu matróna s umaštěnými vlasy přisedla. Nevěřícně se na ni podíval.

„Jsem Kovářová, hostinská. Ty jsi mladej vod Pepi, že? Ty velká hnědá kukadla nezapomenu,“ pohodila spokojeně hlavou a zazubila se.

„Mhm.“ Damián by si rád pohled na její chrup nechal ujít.

„Já to věděla,“ spráskla rukama. „Hela si nevymejšlela, to jsi byl ty, ten nudista!“ Damián se vyděšeně zavrtěl, ucítil na sobě pohledy všech okolo, ale nejvíc ho pálily ty od stolu vedle. Mlčel.

„Chudák Helenka z toho měla šok. Přijela na výpomoc v kuchyni pozdě, byla bledá jako smrt a měla rozbité koleno. Mysleli jsme, že vlítla pod auto. Musela si dát panáka, chuděrka, a teprve pak nám to řekla. Prý zahlídla někoho u Domu na louce a myslela si, že to je Pepan.“

To Damiána nadzvedlo ze židle. „Prosím vás, a kolik má ta vaše Helenka dioptrií?“

Kovářová se laškovně uculila. „Když přijela blíž, tak samozřejmě ten rozdíl viděla. Prý nemohla spustit oči z… no, z toho… svalstva.“ Palcem a ukazováčkem odměřila jistý rozměr, ale nakonec jí jedna ruka nestačila, a tak do ukázky připojila druhou a Damián jen valil oči, až nakonec skryl obličej do dlaní.

„No, a proto si narazila to koleno,“ zahihňala se na závěr. Zmýlil se. Helenka má podle všeho oči jako ostříž, a navíc si nevidí do pusy.

„Na svém pozemku si snad člověk může dělat, co chce,“ čertil se, když bezmocně opřel ruce o stůl.  

„Samozřejmě,“ zvážněla.

Damián si nakvašeně zkřížil ruce na hrudi a důrazně pravil: „Narazila kolem do blatníku mého auta, abyste věděla, paní Kovářová. Měla by se za mnou stavit, vyřiďte jí to.“

Kovářová zkroušeně povzdechla a rázem mu začala vykat. „Ach ne, to je nepříjemnost. Nemůžeme to spolu vyřídit teď? Nějak se domluvíme. Známý je automechanik, velmi solidní, domluvila bych to, má dílnu za rohem. Záleží, k jak velké škodě došlo. Můžu to vidět? Co máte za auto? Helenka je má neteř, přivydělává si u mě přes prázdniny. Ona totiž studuje vejšku, víte? Fildu tady v Olmiku, víte?“

„Byl bych radši, kdyby se u mě zastavila, až pojede zase okolo. Je to vážné a chci to s ní probrat osobně.“ Damián si dával záležet na tom, aby udržel seriózní přístup, přesto mu ve tváři cukalo smíchy.

„Tak já jí to vyřídím. Ona tu teď není, najednou někam zmizela na polední pauzu, zničehonic, chápete? Normálně neví, co je stud, ale když se jedná o hezkého kluka, je jako vyměněná. To víte, tady jich je jako šafránu, a tak když nějakého potká, úplně ji to rozhodí.“ Kovářová se zase tajemně usmívala.

Dalších několik okamžiků na sebe jen zírali a Damián nechápal, co u něj ještě pohledává. Potřeboval si objednat data a chtěl na to klid. Pak Kovářová zase spustila: „Budu ti tykat. Snad to nevadí, jsi ještě mladíček.“

Damián odlepil oči z displeje.

„Mladíček nejsem už deset let. Ale klidně mi tykejte.“

„Vážně?“ Byla z té novinky u vytržení. „To není možné, ještě nedávno jsi tu běhal s lopatičkou a v plinečkách, vidím to jako včera! Měl jsi velké nevinné oči s dlouhými řasami, vypadal jsi jako dívka. Tak neskutečně roztomilé dítě! No jo, celý po mámě, ta byla taky taková. Ale trošku drzý už odmalička.“ Přimhouřila rozněžněle oči, jako by k tomu chtěla něco dodat, ale rozmyslela si to, když viděla, jak se na ni zatvářil. 

Damián po ní střelil pohledem a modlil se, aby už zmizela. Po tomhle se tu nikdy neukáže.

„Ten čas tak letí,“ povzdechla nostalgicky. „Pepu tu máme všeci rádi, on je takové naše sluníčko. Každému rád pomohl. Teď je na nás, abychom mu to oplatili. Dal mi klíče vod domu a požádal mě, abych to tam vysmejčila, tak jsem to tam vypulírovala hned, když ho odvezli do špitálu. To aby ses tam cítil dobře. On tě tak zbožňuje, je na tebe hrdý, jsi jeho jediný vnouček. Ach jo, snad se nám brzo vrátí a bude v pořádku… Tak jo, jdu pro něj,“ zvedla se s námahou od stolu.

Damián byl zahloubaný do telefonu, než mu došlo, co řekla.

„Pro koho?“ vyjekl, ale Kovářová už byla z dosahu. Zmizela za brankou oploceného pozemku vedle hospody.

Brzy nato se zpoza vysokého dřevěného plotu spustil hrůzostrašný rámus – funění, bouchání, vrčení a jakoby odrážení se něčeho těžkého od dřevěného plotu, takže se celý povážlivě kymácel. Damián vytřeštil oči a hlavou mu běželo, že má ještě stále čas na útěk. Popadl pivo a hltavě ho do půlky vylokal. Náhle se rozrazila branka a vyběhlo ven monstrum. Z krku mu trčel řetěz, na jehož druhém konci se nacházela rozhicovaná Kovářová. Řetěz držela za poutko oběma rukama, přesto ji vláčel, div neryla patami v zemi. Pes baskervilský vyběhl ze zahrady a nekoordinovaně se řítil nejprve vpravo a pak vlevo, podle toho, kde to bylo třeba označkovat a co se nachází na stole. Kovářová, ženská jako lokomotiva, ho nebyla schopná zkrotit. Konečně zvíře oběhlo celý prostor, zázrak že neposhazovalo hosty ze židlí, a dopravilo Kovářovou k Damiánovi. Okamžitě toho využila a přivázala řetěz na uzel k jeho židli.

„To si děláte prdel!“ zaječel a postavil se, ale žena ho rázným šťouchancem opět posadila do židle. Pak si předloktím otřela orosené čelo.

„Slíbila jsem Pepovi Šimůnkovi, že se o Broka postarám, dokud si pro něj nepřijdeš. Takže si ho teď odveď a už ho nechci ani vidět.“ 

„Ale,“ Damiánovi přeskočil hlas, „děda měl psa? O tom nic nevím. Odjakživa choval české fousky, tohle není fousek! To není Rita ani Trip!“

Kovářová mu věnovala měkký, až mateřský pohled.

„Zlato, Ritu už nemá dobrých pět let a Tripa dvanáct, srazilo ho přece auto. Tohle je štěně po Ritě. Ona se tenkrát spustila s vlkodavem vod Dvořákové z Jednoty.“

Damián zalapal po dechu. Vytřeštěně zíral na ošklivé zvíře, velké jako skříň, s rozježenou drátovanou srstí barvy bláta v kaluži, jak na něj vesele mrká a sliny mu kapou z tlamy.

„Kdybys někdy v poslední době svého dědečka navštívil, věděl bys to. Teď ti skočím pro jídlo.“ Kovářová odkráčela husím pochodem a obratem byla zpět s jeho objednávkou. Damián mezitím zápasil se směskou vlkodava a českého fouska, aby se usadil a nesnažil se mu opakovaně olízat obličej. Smrděl jako týden odleželá rybí zdechlina. Jeho bílé tričko už mělo hnědou batiku od psích tlap a tlamy.

Kruci, to je pech. Že sem vůbec chodil! Teď se ukáže, že to jídlo za to ani nestálo… Potáhl rozčileně nosem.

Na stole mu přistála lákavě vyhlížející porce buřtguláše a nakrájený chléb.

„Tak se měj pěkně, Broku,“ poplácala Kovářová psa po hlavě, až se mu svěšené uši zatřásly. „Snad nás budete odteď spolu navštěvovat,“ podívala se vyzývavě na Damiána.

Ten se zabýval jídlem, rychle, dokud mu pes nevěnoval pozornost.

„Před chvílí jste tvrdila, že ho nechcete nikdy vidět,“ zabručel a dal si s další větou načas. „Každopádně se odteď jmenuje Trip, po mém prvním psovi. Trip druhý, jasný? A vyřiďte Heleně, co jsem vám řekl, ano? Díkec.“

Kovářová na něj nevěřícně zírala a pak se zeptala: „Jakže se jmenuješ? Já si to divné jméno nemůžu zapamatovat.“ 

„Damián, paní Kovářová. Garantuju vám, že odteď ho nezapomenete.“