3

Nespokojeně se zavrtěl a vykopl nohou v polospánkové křeči. Celou noc mu nohy trčely od lýtek ven z postele. Půlku těla měl ztuhlou a necítil ji. Chvíli váhal, než se odhodlal převalit na druhý bok, a když to nakonec udělal, pochopil, proč s tím tak otálel a že to nebyl moc dobrý nápad. Jakmile otočil pánví, kyčle s tím nepočítaly a nohy v křeči zůstaly viset pozadu. A to mělo za následek, že ho ostře bodlo v kříži, luplo mu za krkem a zablokoval si krční páteř.

Polámaně se vztyčil na matraci do sedu a vyplivl peprnou nadávku, první slovo dnešního rána. Promasíroval si šíji, a přitom střelil pohledem po svých hodinkách, odložených na nočním stolku. Osm ráno! Zbláznil se? V tuhle hodinu se častěji vracel do postele, než že by z ní vstával.

Jeho pohled se přesunul z nočního stolku k otevřenému oknu. Byl z něj výhled do zelení vzkvétajícího jabloňového sadu za domem a život místní fauny právě probíhal v plném proudu. Jako by si pořádali párty, než zemský povrch sežehne slunce. Zachmuřil se a probodl pohledem opeřence na stromech. Při tom řevu se nedá spát! Ale okno nemůže zavřít, bylo by tu jako v sauně. Tohle nemá cenu, musí si večer narvat vatu do uší, jestli tu má vydržet další noc. Vylezl ze staré postele, která byla k jeho včerejšímu šokujícímu zjištění nově a čistě povlečená – někdo tu, sakra, uklidil – a bos, jen ve spodkách a nevidící na krok přes slepená víčka a těžkou nocí oteklý obličej, klopýtal do kuchyně. Cestu z ložnice přes obývák odhadoval poslepu, takže se dalo předpokládat, co se stane v prostředí, které dostalo šanci oplatit mu jeho náklonnost. Starožitná masivní skříň se troufale rozhodla neuhnout mu z cesty, a dokonce nastrčila napřed tu nejostřejší hranu, takže si v dalším kroku o ni ukopl malíček levé nohy. S uši rvoucím řevem vystřelil do vzduchu. Nejhorší druh probuzení, jaký si člověk umí představit. 

Rozdýchal to a odskákal zdravou nohou k nejbližšímu posezení. Dokud prvotní příval bolesti neustoupil, zhroutil se plnou vahou na květovaný gauč. V momentě se ocitl vprostřed oblaku letitého prachu, nahromaděného v matraci. Následně se ozval povědomý zvuk, a záhy nato se v hloubi gauče vyklubala ona stará známá pružina a udělila mu ranní pozdrav.

Zavyl a rezignovaně zavzlykal.

Kýchnul a v depresivním rozpoložení sledoval krev, řinoucí se z jeho nejmenšího a nejzranitelnějšího prstu. První kapka konečně dopadla na zem a pokřtila prostor.

„Proč mě nenávidíš!“ zařval do prázdna.

Jako by se mu dům vysmál do obličeje.

To je konec. Přichytil se, že uvažuje o zběhnutí, a to neuběhlo ani dvacet čtyři hodin. To by bylo fatální selhání. Kromě toho že by tím celou rodinu pobavil, měl by to příští desetiletí na talíři.

Odbelhal se do kuchyně, uvařil na sporáku v hrnci vodu a zalil si kávu, kterou si včera cestou koupil. Dal si sprchu, při níž vyplýtval ohřátou vodu v bojleru, a když už tekla jen studená, vyskočil ze sprchového koutu a cestou do kuchyně za sebou nechal mokrou stopu jako slimák. Neutíral se, protože svůj ručník si zapomněl v tašce v obyváku. Vytáhl ho, až když šel ven. Před domem svítilo sluníčko, a tak ho napadl skvělý nápad oschnout venku. Konečně první výhoda bydlení na samotě.

Vyšel na dvůr s hrnkem v ruce a ručníkem hozeným přes rameno, z tmavých vlasů mu stékala voda po zádech a kapala na zem. S klidem se rozhlédl napříč loukou, která obklopovala oplocený pozemek až k zeleným lesům na vzdáleném konci kopce. Křiklouni na stromech zmlkli. Protáhl si pochroumaná záda a zkontroloval pohledem malíček. Ve sprše přestal krvácet, teď už na něj mrkala jen shrnutá kůže. Hodil ručník na lavičku, a právě si hodlal sednout, když tu periferním viděním zaregistroval osobu na kole. Osobu na kole? Houstone, na planetě je život! 

Vytáhl hlavu a s překvapením zaostřil na objekt, tělo strnulé zvědavostí. Zahleděl se se zájmem na mladou ženu kyprých tvarů, jak drkotá a skáče po výmolech hrbolaté polňačky na starém arabovi, div jí prsa nevyskočí z výstřihu. Nevěřícně na ni civěl a mladá blondýna mu oplácela stejnou mincí, s malinovými ústy dokořán a doširoka otevřenýma pomněnkovýma očima. Teprve pak si uvědomil, že je nahý. No co už, aspoň vypne hruď.

Damián ví, že se nemá za co stydět, pravidelným cvičením má tělo vysochané jako David od Michelangela a teď přes léto i docela schůdně opálené. Blondýna natáhla krk jako husa, přitom přehlédla zaparkovaný vůz na plácku před domem. Než se nadála, už bylo pozdě na jakoukoliv záchrannou reakci, došlo ke srážce.

Damián, když viděl, co se stalo, vytřeštil oči a chytil se za hlavu. Chatrné kolo se od blatníku odrazilo a překlopilo se na bok i s omámenou cyklistkou. Žena se válela po čtyřech v prachu na zemi. Téměř okamžitě se vzpamatovala a s nebývalou hbitostí se vyšvihla na nohy.

„Co to děláte, do prdele!“ zaječel, vzteky bez sebe. „Máte tam málo místa?“ Blondýnka po něm střelila vyděšeným pohledem. Mlčky a ustrašeně naskočila umně zpět do sedla a po rázném odražení se na vrzajícím dopravním prostředku upalovala pryč. Zůstala jen clona prachu, a když dosedl, nebylo po ženě ani památky. Jako v kouzelnickém představení.

Běžel zkontrolovat škody na svém vozu. Jediný škrábanec a nadělá z ní tři malý kozatý. Když zjistil, že k žádnému poškození nedošlo, vrátil se do domu pro spodky.

O pět minut později rozjímal na lavičce nad hrnkem kávy a žmoulal přitom v ruce prázdnou krabičku od cigaret. Kde se tady vzala? Nečekal by tu živou duši. Natožpak vyvinutou pětadvacítku, sice oplácanou, ale zato s dolíčky ve tvářích. Pár kilo navíc, ale jinak kus. Hlavou se mu začaly honit bujné představy a obličej mu poprvé za dnešní ráno rozjasnil lišácký úsměv. Sebevědomí jí nechybělo, vzhledem k obepnutému tílku a o dvě čísla menším, zaříznutým šortkám. Taky viděl, kam směřoval její pohled. Damián v mžiku vzrušeně vycítil, že by to mohla být jeho krevní skupina. A to navzdory svému stydlivému úprku.