29        

 Beze spěchu ho následovala, aby ho vzápětí našla stát na chodbě. „Nemáš klíče.“                                                                                                                         

Pomalu se otočil za hlasem. Ve dveřích, ze kterých právě vyběhl, stála Markéta, na tváři jí pohrával úsměv. Smyslný úsměv. Byl z toho jelen.                  

„Odhadl jsi to správně. Zaskočil jsi mě, seběhlo se to moc rychle,“ řekla. „Když jsi ale odešel a nechal mě tam sedět samotnou, uvědomila jsem si ten pocit, jaké by to bylo o tebe zase přijít. Pronásledovalo by mě to jako noční můra. Byla by to druhá životní chyba. To nedopustím. Víš, já vlastně Přemu neznám. Jen jsme si spolu párkrát vyšli.“                                                                     

Vykročila teď pomalým pohybem směrem k němu. Byla jako kočka, která vládne noční obloze, když hrdě kráčí po neuvěřitelně tenké hraně plotu. Vyčkávavě stál a ohromeně na ni zíral, neschopen slova.                                             

„Musím v tom mít jasno. V tom, kdo je pro mě priorita. Nemusí z toho nic být.  Nemusí, pokud se tak rozhodnu. On je skvělý, je to dokonalý gentleman a ví, co od života chce. Jenomže…“                                                                              

„Jenomže,“ vydechl v otázce. A v ten moment přistály na jeho ústech její rty. Plně se odevzdal a šel jí naproti, když se sesunul o kousek níž, aby cítil ještě víc její blízkosti každou buňkou svého těla. Stáli tělo na tělo, zaznamenala jeho vzrušení a zabrnělo jí po páteři, protože to přišlo velmi rychle. Potěšilo ji to. Husí kůži střídala ve vlnách horkost po celém těle a Markéta si s niterní rozkoší připomněla, že tohle s ní dělá právě a jen on. Dlouze a rozrušeně se nadechl, přidržel její tvář oběma rukama a hladově ji začal líbat. Se zasténáním ho od sebe po chvíli odtrhla a usmála se. Uvolněně, naplněná štěstím, se smála a byla si v tu chvíli jistá, že cítí právě to, o čem před chvílí mluvil. Sdílet spolu štěstí.                                                                                                                                       

Zastavil se, podíval se na ni a smál se s ní. Něžně mu odstranila z obličeje uvíznutý pramen svých vlasů.                                                                                  

„Vášeň,“ hlesla.                                                                                                 

„Tak vášeň?“ Vzdychl mezi dvěma polibky. Připadala mu neskutečně krásná, chtěl ji hned tady a teď.                                                                                       

„Chybí tam vášeň. S Přemou.“                                                                        

„Já tomu říkám chemie,“ šibalsky se zazubil. „A od teď přede mnou to jméno neříkej.“ Sehnul se a vzal ji do náruče. Odnesl si ji zpátky dovnitř, jako svůj poklad.                                                                                                                            

U její postele se zastavil a něžně jí tam hodil. Pak skočil za ní, až rošty zavrzaly. „Hrozná přistýlka, nebolí tě z toho záda? U sebe mám lepší postel,“ poznamenal.                                                                                                                        

„Jestli mě chceš přesvědčovat, abych přelézala balkóny…“ Ozvala se zpod peřin.                                                                                                                           

„To v žádném případě!“ Povzdechl, vyhrnul jí tričko a políbil ji na pupík. Markéta se lechtivě zakroutila, popadla ho za límec a přitáhla si ho k sobě. S touhou ztěžklýma očima jí zajel rukou pod tričko a vyhledal její ňadro, hlava jí s výdechem bezmocně klesla dozadu.                                                               

Damián měl teď těžkou hlavu. V obavách, jak to nepodělat, se zasekl v nejistotě. Snažil se ovládat, chtěl, aby si spolu pohráli v dokonalé předehře, ale byl to téměř nemožný úkol, protože mu nikdy na nikom tolik nezáleželo.           

Musel jí dokázat, že už není ten puberťák, který byl schopný ohnout ji na výletě v krmelci, což si o něm doteď jistě myslela.                                               

Navzdory tomu, co jí o ženách řekl, chce, aby věděla, že je pro něj výjimečná. Že si jí bude vážit tak, jak si to jen ona zaslouží. Na rukou ji nosit. Navěky. Každý den, každou noc, ji bude uctívat a dokazovat jí, jak je vděčný za to, že ji získal zpátky.                                                                                                        

A taky že i on umí být gentleman, ale vášeň mu nechybí!                        

Markéta si všimla, že není sám sebou. Myslela si, že na vině je to, co má na sobě. Navíc znervózněla, když si uvědomila, že pod pyžamem, nemá prádlo. Chtěla přece celý den ležet v posteli a rozjímat nad svými chybami. Co bude teď dělat? Nemůže ho přece vzrušovat v klučičích kraťasech a triku s medvídky. A to má s sebou tolik krásného prádla! Má ho zastavit a říct mu, aby ji na chvíli omluvil a převléct se v koupelně? Pak by vyšla jen v prádle a… vyneslo by ho to do oblak.                                                                                                                

„Dami?“ Odtrhla ho od sebe. „Skočím se upravit do koupelny. Jen si na sebe něco vezmu. Za minutku jsem zpět.“                                                               

„Ne, prosím, to nedělej,“ zvolal rozrušeně, „nevydržím to. Ani nevíš, jak jsem rád, že máš na sobě ty bombarďáky.“                                                             

„Ale Damiáne, já se takhle necítím atraktivně!“                                        

„Jsi, neboj,“ začal jí zasypávat obličej polibky, „jsi atraktivní až moc. Nezvládám to, jen se dívej.“                                                                                              

Markéta se zasmála zvonivým, nádherným smíchem, který mu zněl v uších, kdykoliv si na tento okamžik vzpomněl. Pak už neotálel, úplně ho to odzbrojilo. Všechny pochybovačné myšlenky zavřel a zamkl za dveře spontánnosti a sebejistoty na dva západy.                                                                                              

Svlékl ji a pak si ji s něhou v očích prohlížel a hladil po opálených bocích a hebkých stehnech. Téměř nezaznamenal, kdy ona z něj svlékla tričko a kalhoty. Lehl si na ni a pomazlil ji nedočkavě v náručí. Smála se a on cítil, že se mu v tu chvíli snad rozskočí srdce blahem. Pak přestal blbnout, uvolnili se a jen tak leželi přitisknutí na sebe.                                                                                     

„Chceš to?“ špitl jí do ucha, když byla schoulená pod ním. Držela se ho a měla zavřené oči. Pootočila hlavou, zvedla víčka a podívala se na něj, a jeho opět ohromila ta krása modrých očí, topil se v nich. A její odpověď tam vyčetl. Jednou rukou mu zajela do vlasů, druhou se chytla jeho širokých zad a nohama ho objala kolem boků.                                                                                                     

„Ano,” vydechla.                                                                                               

Rozechvěle se nadechl a urychlil jejich setkání, když mu takhle šla naproti. Nejdříve to bylo něžné, jejich doteky a polibky, jako když na louce kolem sebe krouží motýli a nesměle se oťukávají křídly.                                                       

Pak se chopil iniciativy, když se mu plně odevzdala, a začala dychtivá hra, o které už nevěřil, že se někdy, jednou, bude opakovat.                                            

Trochu popustil uzdu, a když ho Markéta o něco později provokativně zavedla za ruku mimo postel, dravě ji popadl a opřel o kuchyňskou linku a tam si ji vzal podruhé. Nakonec se to zvrtlo, když ji vysadil na pult a na zem popadali umyté hrnce a rozsypala se dóza s kávou, která se jim nalepila na těla.              „Damiáne, ty jsi zvíře.“ Sotva popadala smíchy dech, když bylo po všem a zmerčili kolem tu spoušť.                                                                                

„Já? Musel jsem přece nějak uvolnit místo.“ Začal sbírat nádobí na zemi.                                                                                                                                        

„Uklidím to. Radši se vrať k sobě, můžou se kdykoliv vrátit.“ Soukala na sebe oblečení.                                                                                                

„Nedáme si ještě sprchu? Společnou.“ Podíval se na ni chlapecky s prosbou v očích, když se oblékal. Něco uvnitř ní zaplesalo, ale někdo tu musel vzít rozum do hrsti a Damián na to nevypadal. Poslala ho pryč, strach, že by je takhle někdo přistihl, byl silnější.                                                                              

Přátelé se o jejich vztahu musí dozvědět postupně, jinak to může dopadnout špatně, hlavně v případě, že budou mít někteří pocit, že potřebují rozdávat rady a zasahovat. Tak jako před lety. Dnes má naštěstí Markéta svou hlavu, zároveň ví, že se ocitla v prekérní situaci. Opět se cítila být ve všem až příliš zapletená.                                                                                                                          

Přelezl balkóny a vynořil se tak v kuchyni jeho apartmánu. Myšlenkami bloudil stále u Markéty a měl namířeno do sprchy, aby ze sebe smyl rozemletou kávu, když najednou úlekem poskočil a vytřeštil oči na osobu v místnosti.   

Eva seděla za stolem a shlížela na něj jako u posledního soudu.            

„Damiáne,“ vyslovila jeho jméno pomalu a velmi zlověstně. „Cos to provedl? Bylo vás slyšet až na chodbě.“                                                                          

Ztěžka a přistiženě polkl.                                                                                 

„Evo,“ oslovil ji chladně, „nepleť se nám do toho.“ Obešel ji obloukem a zavřel se v koupelně.