27

„Pohled pro Bohy.“ 

„Zaslechla jsem správně ironii, Markét?“ Ohlédla se po ní Eva, ležící vedle na plážové osušce, s ledovou kávou v ruce.                                                     

„Uši ti slouží,“ prohodila Markéta a opět zabodla oči do rozečtené knížky. Všechny tři se opalovaly, zatímco kluci hráli volejbal na improvizovaném hřišti. Před chvílí se vrátily z moře po dovádění na nafukovacím lehátku a daly si ručníky tak, aby na mužské polovičky dobře viděly. Markéta si chtěla číst, ale záhy zjistila, že má před očima lepší program. Adam se stal terčem Damiánových nadávek, když ho míčem zezadu trefil do hlavy a Tommy a Jindra se do jejich potyčky začali plést, takže hra vázla.                                                                     

Opodál začala hrát hudba, skupinka nadšenců cvičila s trenérkou Zumbu a Lída, sedící v tureckém sedu, začala vlnit rukama a nehlasně si se skupinkou zpívat. Vypadalo to, že by se k nim ráda přidala. Eva zapíchla kelímek s kávou do písku, vytáhla krém s nejvyšším faktorem a začala si pečlivě mazat bílá ramena. Celou dovolenou vlastně nedělá nic jiného, než že skrývá a chrání svou citlivou pleť před sluncem. Markéta ji litovala. Sama má kůži spíše světlou, ale jakmile se na ni chytne první sluníčko, opaluje se bez problémů. Nyní se může chlubit opálením pěkného odstínu a její sebevědomí tím stouplo. Jen to odřené modré koleno ji hyzdí, to Damiánovi nedaruje!                                        

Ovšem Lída už přijela černá jako bota a teď, po týdnu intenzivního slunění se, poutá pozornost výrazným opálením. S plavými vlasy a dokonalou postavou je široko daleko opravdu nepřehlédnutelný kus. Všimla si, že po ní Tomáš pokukuje až z hřiště, nebyl to ale obdivný pohled, ani zvlášť zamilovaný. Cítila, že by si s ní rád ještě něco vyjasnil. Ten pohled se k Lídě upíral nejintenzivněji ve chvílích, kdy se zdálo, že by mohla zůstat o samotě. Jenomže Lída, jak si Markéta všimla, dělá vše pro to, aby k tomu nedošlo. Nikdy není sama, a když, tak uteče z dohledu. I teď se dvou kamarádek drží jako klíště. Markéta už věděla, o co tu kráčí, ale Eva o ničem neměla ani páru. A Markéta hodlala slib dodržet. Respektuje Tommyho přání, ostatně moc dobře ví, jakou pohromu může způsobit, když se do vztahu, do kterého nevidí, pletou ostatní, přesně jak ji dnes upozornil Damián.                                                                                           

„Jak tak koukám na kluky, říkám si, že by Jindra mohl začít trošku cvičit. Je mezi nimi jako ošklivé káčátko,“ pronesla zamyšleně Eva.                                   

„Ale prosím tě,“ zasmála se Markéta. „Uvědom si, s kým ho porovnáváš. Adam je sotva odrostlé dítě. Damián se odjakživa stará jen o sebe a o to, jak vypadá, aby se na něj lepily holky. A Tommy dělal odmalička kickbox, sice s tím přestal, ale disciplína mu zůstala. Říká, že by se necítil ve svém těle dobře, kdyby pravidelně necvičil. Jindra je prostě normální kluk.“                                           

„Máš pravdu. Asi by se mi nelíbilo, kdyby byl jak Damek nebo Tommy. Co bych si s ním počala, kdyby poutal pozornost. I tak na Jindru občas žárlím.“             

„Jindra je ten nejčestnější kluk, kterého znám. A miluje tě. Je úplně jedno, že má trochu povadlý hrudník a náběh na bříško, co já bych za takového suprového kluka dala.“ Mrkla na ni Markéta. Měla v úmyslu Evu povzbudit, ale asi to přehnala, protože Eva ji chytla za slovo.                                               

„Já vím. On je skvělý!“ Zatetelila se s širokým úsměvem. „Ale vždyť ty už taky takového máš. Přema je do tebe blázen. Jak se to vlastně mezi vámi vyvíjí?“                                                                                                                                    

„Píšeme si,“ řekla Markéta a byla vděčná, když jim do řeči vstoupila Lída.                                                                                                                                        

„Tommy dělal kickbox? Nic mi o tom neříkal.“                                           

„Dokonce chvíli učil děti jako lektor. On se tím moc nechlubí, protože to dělal jen krátce a na přelomu doby, kdy se rozešel s Jolanou a vrátil se do Česka,“ odpověděla Eva.                                                                                                      

„S Jolanou,“ zkřivila ústa a dodala: „Nejsem si jistá, jestli se vůbec kdy ti dva rozešli.“                                                                                                                   

„Jak to myslíš?“ Markéta se zvedla z lehu do sedu, aby na sebe líp viděly. „Rozešli se před dvěma lety, protože se Tomáš vrátil domů, aby pomáhal nemocné mámě.“                                                                                                             

„Možná že ona zůstala v Londýně a on je tady, ale podle mě se ti dva nikdy opravdu nerozešli,“ prohodila chladně. „V jednom kuse jsou spolu v kontaktu. Po skypu jí říká věci, které mě nikdy neřekne. Víš, jak se cítím? Je to stejné, jako by mě od sebe odstrkoval tyčí. Jí to říct můžu, ale tobě do toho nic není! Mám toho dost.“ Ušklíbla se.                                                                               

Eva zatajila dech a Markéta se k ní se zájmem přiklonila: „Počkej, tak proto se každý den hádáte? Já vás neposlouchám, ale spím vedle v pokoji a vás prostě nejde přeslechnout.“                                                                                            

„Je to věc, kvůli které jsme se hádat začali. On s tím ale nepřestane. A já si to nenechám líbit. Nemám zapotřebí upínat se na kluka, který si mě neváží.“                                                                                                                                        

„Ach jo, ty vztahy,“ povzdechla procítěně Eva. „Proč jsou tak složité.“  „Asi k sobě prostě nepasujete,“ zamýšlela se Markéta nahlas. „Jako já s Damiánem. Snaha tu byla na obou stranách, ale nevyšlo to.“                

„Posloucháš se? Co to povídáš za nesmysly,“ odporovala Eva. „Vy dva jste byli jako duševní dvojčata, než mu přeskočilo. Neumím si představit sourodější pár. Kromě mě a Jindry.“ Usrkla z plastového kelímku ledovou kávu, která už s ledovou měla pramálo společného.                                                                       

„To je právě ten omyl. Taky jsem si to myslela, než jsem se dozvěděla pravdu.“                                                                                                                             

„Pravdu o čem?“ zajímala se Lída. „Neznám detaily, ale když to mezi vámi pořád tak jiskřilo, zeptala jsem se na vás Tommyho. Možná se mýlím, soudím jen podle informací, které se ke mně donesly, ale podle mě bys neměla slepě věřit nějakým kamarádkám, které se s tebou brzo po vašem rozchodu přestaly bavit. Kamarádky dokážou být ty největší mrchy, zvlášť pokud jde o chlapa.“                                                                                                                           

„Damián je ale skutečně sukničkář,“ upozornila ji Eva.                             

Lída se nenechala odradit. „O skutečných sukničkářích já něco vím, mohla bych napsat na toto téma celý manuál pro ženy. Je velký rozdíl mezi sukničkářem a klukem, který na vztahy rezignoval. Damián je jen vnitřně rozbitý.“      

„Vnitřně rozbitý?“ Našponovala se Markéta. Podráždění ve hlase nešlo přeslechnout.                                                                                                                 

„Ve své podstatě sukničkář není, protože mu to nepřináší žádnou radost. Ani jednou jsem ho neviděla, že by se po některé s opravdovým zájmem ohlížel. Stále kouká jen po jedné.“ Blýskla na ní očima.                                 

„Proč se ho zastáváš?“ zvýšila hlas Markéta, která se nedokázala vyhnout dotčení, které jí způsobovala oživená, dlouho usazená bolest.                   

„Poznám to. Mám bohaté zkušenosti, řekněme.“                                     

„Je ti dvacet jedna!“                                                                                         

„Holky, já tu nechci dělat vlny,“ opáčila smířlivě Lída. „Jen se ti snažím poradit. Chci, aby sis položila otázku, komu z těch lidí, co to o něm tvrdili, se dá věřit víc než jemu. A jestli pořád stojí za to ho trestat touhle nálepkou. Už je to přece tak dávno. Odpuštění je někdy ta největší úleva pro všechny.“                  

Markéta na ni zůstala bez dechu zírat. „Lído, ty mě nepřestáváš šokovat.“                                                                                                                                       

„Tiše, skončili. Jdou sem,“ prohodila Eva a holky téma uzavřely bez dalších diskusí. Přesto to Markétě vrtalo hlavou. O to víc začala prožívat jejich vztah, a o to víc pociťovala vůči Damiánovi zlost.                                                         

Zavrtávala se do něj očima, když se k ní blížil a hlavou jí vířily myšlenky. Je pravda, že kromě pomluv, ji on sám nikdy nezavdal přímý důvod k žárlivosti.  

Bavil se právě s Jindrou a něčemu se hlasitě smáli, ale jakmile zachytil její pohled, úsměv mu na tváři zmrzl.                                                                          

Omotal si snad Lídu kolem prstu, že se ho tak zastává? honilo se jí hlavou. Jaký by k tomu měla důvod, Damián Lídu přece nemusí vůbec zajímat, vlastně je nikdy neviděla, že by se spolu bavili. Nakonec musí uznat, chtě nechtě, že její argumenty jsou rozumné.