22

Situace se v partě nezlepšila ani po dvou dnech. Damián komunikoval převážně s Jindrou, Tomášem a Evou. Nakonec musel uznat, že ani Adam není špatný parťák do plážového volejbalu. Holky se držely spolu, takže nedostal příležitost si k Markétě najít cestu. A čím dál víc si začínal myslet, že to tak je lepší.            

V sobotu odpoledne se dopotácel k moři o něco později než ostatní, protože v poledne usnul. Chtěl se projít, tak to vzal oklikou přes plážový bar a pak dlouho procházel davy s Mojitem v ruce a hledal je. Cestou potkal Tomáše a Lídu, měli namířeno procházkou podél pobřeží, a poradili mu, v jakém koutu pláže má zbytek hledat.                                                                                                            

Srdce mu poskočilo, když zahlédl Markétu samotnou. Adam se právě hnal se šnorchlem do moře a Evino ječivé výskání Damián rozšifroval na míle daleko i přes veškerý hluk. Jindra ji odnášel v náručí do vln, a přestože se bránila, seč mohla, když stál ve vodě po pás, hodil ji tam.                                 

„Ten Adam je vůl, co si myslí, že uvidí v té vodě zakalené pískem?“ Pronesl Damián konverzačním tónem a přistoupil s úsměvem k Markétě. Ležela na břiše, opřená lokty, před sebou rozečtenou knihu.                               

„Panebože,“ ucedila, když rozeznala vedle sebe ty ochlupené nohy. Vytáhl ručník zpod paží a rozložil si ho vedle.                                                 

„Co je?“ Zarazil se, když viděl ten její výhružný pohled.                           

„Dej si ten hadr jinam.“ Pohodila rukou, přičemž na něj neúmyslně vysypala písek. Pomlaskl, zvedl a vytřepal ručník a položil ho na stejné místo. „Copak jsi mě neslyšel, Damiáne?“ Vrhla po něm z lehu další hrůzu nahánějící pohled.                                                                                                                                      

„Kam ho mám podle tebe dát? Všude kolem už jsou místa zabraný. Prostě si lehnu sem, nemůžeš se mi pořád vyhýbat, Markéto, jsme na jedné dovolené. Navíc ty máš osušku pro tři lidi, ještě ti za to nedali pokutu?“   

Markéta obrátila oči v sloup. Jakmile si Damián rozložil ručník, vítr ho zvedl a odvál pryč. Sebral ho ženě z lehátka, kam dopadl, a opět pečlivě rozprostřel, ovšem situace se opakovala a poté ještě jednou. Markéta vyprskla smíchy.                                                                                                                                      

„Víš, že jen blbec pořád opakuje stejnou věc a očekává jiný výsledek?“ poučila ho. Při jeho nešikovném manipulování s malým ručníkem si opakovaně všimla čerstvé jizvy na lýtku.                                                                                              

„Zatracená noční bouřka, díky tomu je dneska počasí na houby,“ zabrblal si tlumeně. „Tak jsem holt blbec! Anebo mě tu tak moc nechceš a provozuješ na mě Čáry.“                                                                                                              

„Řekla bych, že to je tím, že máš ručník velký jako utěrku na nádobí. Když sis doma balil, přemýšlel jsi u toho?“ Zvedla se z lehu do sedu.                     

Markéta moc dobře věděla, že když v praktických věcech u něj nezasáhne ženská ruka, dopadne to vždy katastroficky. A nic se nezměnilo ani po letech. „Co se ti stalo s nohou?”                                                                                   

Zvědavě po ní mrkl. „Pořezal jsem se kosou. To kvůli tobě,“ ucedil, napůl úst a v žertu.                                                                                                                 

„Jak jinak,“ pravila unaveně, „co všechno na mě svedeš.“                       

Damián vzdal svůj boj. Stál teď nad Markétou, která seděla zapřená rukama vzad na osušce s mořskými koníky, ve které se téměř ztrácela, a shlížel na ni. „Mohl bych si sednout k tobě? Prostě jsem si zapomněl zabalit osušku, mám jen jeden obyčejný ručník do sprchy. Jen teď odpoledne. Večer si nějaký koupím, viděl jsem, že je prodávají naproti.“                                                              

Jako by věřil, že se moře rozestoupí, vyskočí ven Aquaman a zamává mu trojzubcem.                                                                                                                  

„Ne,“ řekla bez váhání. „Leží tu se mnou Lída a Tommy.“                        

„Ale oni šli pryč! Tak aspoň, než se vrátí.“                                                   

Markéta neodpověděla. Pohled měla upřený k moři a sledovala přátele, jak tam dovádí. Adam se právě se šnorchlem potopil moc hluboko, takže obratem vystřelil nad hladinu a plival vodu s výrazem, jako by do sebe nalil kyselinu.                                                                                                                                      

Damián si tedy rozložil ručník, rychle na něj skočil a natáhl se na břicho. Stihl to, než zafoukal vítr, ale ani tak to nebyla výhra v loterii. Ručníkem měl chráněný jen trup a jinak se nohama i rukama plácal v horkém písku, takže je nakonec držel ve vzduchu. Markéta ho nejdříve sledovala koutkem oka. Dlouho to dusit nevydržela a propukla v hlasitý smích. „Vypadáš jako želva na zádech!“    

Damián se na ni ušklíbl: „Občas mám pocit, že mě nenávidíš.“ Zpočátku se mračil, ale nakonec se smál taky.                                                                          

Vesele se na něj podívala a položila mu zvláštní otázku: „Proč jsi s námi jel? Už od začátku nic nebereš vážně.“                                                                      

Damián se přestal smát a přetočil se do sedu. Skrčil nohy pod bradu a omotal ruce kolem kolen, aby se na ručník vešel aspoň jeho zadek a chodidla. „Takže sis toho všimla. Máš taky pocit, že sem nepatřím? Já teda jo.“                

„Eva mi mezi čtyřma očima prozradila, že jsi chtěl jet jen když tu budu já. Proč?“                                                                                                                           

Dívala se na něj, a on znovu pocítil, jaký vliv mají na něj ty nádherné modré oči. Ucítil mezi nimi proudit energii, snad to bylo vzrušení, aspoň tak si to rozšifroval. Měl pocit, jako by v tu chvíli existovali jen oni dva, nic víc, nic míň. Markéta mu ale nedávala nejmenší naději, že by to cítila taktéž.            

„Byla jsi to ty, kdo mi to navrhl,“ nadhodil v odpověď ohrátou písničku. Záhy to s vážným tónem trochu rozvedl. „Dobře. Myslel jsem si… Doufal jsem, že se tu trochu sblížíme. Že ti dokážu, že to, co o mě tvrdili, nebyla pravda.“                     

„Co o tobě podle tebe tvrdili?“ opáčila provokativně.                              

„To právě nevím. Jediné, co vím je, že to nebyla pravda.“       

Prohrábl rukou horký písek a udělal v něm důlek. Pak tam vložil malou mušličku a zahrabal ji, jako by byla v hrobečku. Zamžoural do slunce. Povzdechla a odvrátila se trochu stranou. Tohle už zná, bylo jasné, že z něj víc nevytáhne. Proto vynesla nahlas své stanovisko.                                                         

„Nechci se k tomu vracet Dami, už je to tolik let. Nech to plavat, každý už máme svůj život.“                                                                                                      

Damián nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Vrhl po ní rychlý pohled, s doširoka otevřenýma očima.                                                                                      

„Ale já cítím, že jsi to taky nehodila za hlavu. Vyhýbáš se mi, protože se bojíš, že mám pravdu. To mě vždycky nakopne, abych to zkoušel dál, dokud tě nepřesvědčím. Chci to urovnat, abys mi zase důvěřovala. Chci, abychom byli přátelé. A chci, abys mi zase říkala „Dami“ jako na škole.“ Zazubil se na závěr.

Zazubil se upřímně a mile. Jako by v ten moment na chvíli zamrzl čas. Shlížela na něj, poprvé bez jakýchkoliv úhybných manévrů, upřeně, a srdce jí přitom bušilo. Trochu ho to zaskočilo. Pocítil to v každé buňce svého těla, to, jak se jejich emoce vzájemně dotkly. Pomyslel si, že by dal celý svět za to, aby věděl, na co myslí. Aby věděl, jaký klíč na mlhavý okamžik odemkl její srdce a sundal z její tváře tu chladnou masku. Jak se mu to povedlo? Záhy mu došlo, že k tomuto zámku neexistuje jeden klíč. To by bylo příliš snadné a Markéta není jednoduchá žena.                                                                                                   

Jeho spontánní upřímný úsměv by jí byl nejspíš podlomil kolena, a to ji naprosto vyvedlo z míry. Nečekala to, myslela si, že to má dávno za sebou a že má vše pod kontrolou. Ale není to tak, opakovala se stejná situace jako nedávno před obchodním centrem. Naštěstí seděla a nehnula ani brvou, přesto na něm viděla, že si její vnitřní katarze všiml. Díkybohu je Damián příliš natvrdlý na to, aby se dopídil, čím to způsobil.                                                                     

Ona ale měla nyní problém. Hrudí jí proletěl šíp staré emoce a otevřel jizvu, která se už stejně začínala šklebit od chvíle, kdy zjistila, že je Damián zpátky. Je tu něco, co si neuvědomuje. Hrot šípu obsahuje jed, který tráví její rozum a díky tomu neslyší, co k ní promlouvá srdce. Přitom ono na ni už dávno volá, že se nemá čeho bát, že před ní sedí ten obyčejný, a přitom výjimečný kluk, pro kterého by se na místě rozkrájela, jen aby se na ni takhle smál, jen aby jí věnoval takových chvilek, takových krásných okamžiků víc.                                 

Dívala se na něj a když viděla jeho upřímné, veselé, hnědé oči, které naprosto korespondovaly s jeho projevem, nezvládla si už zpátky nasadit onu masku.                                                                                                                                         

Odtrhli od sebe pohledy. Oba se nahlas zasmály, byl to projev, který z nich shodil napětí. Dodalo mu to odvahu zkusit vynést nahlas nápad nad kterým už dlouho přemýšlí a který si tajně představuje, jak ho realizují.         

„Můžeme začít tím,“ navrhl, „že večer skočíme do města a dáme si véču. Rád bych řekl, že jen my dva, ale Adama ze sebe nejspíš nesetřesu. Zvlášť když zjistí, že jdu s tebou.“                                                                                              

„Tak jo, dobře.“ Souhlasila bez obvyklých vytáček, takže ho to překvapilo a cosi uvnitř skákalo radostí, jako opilý trpaslík na trampolíně. „A co ještě děláš na tom hadru, Dami? Pojď ke mně na ručník.“ Poplácala dlaní volné místo vedle sebe. Damián se rychle přemístil, dokud si to nerozmyslela.                              

„Děkuju. Já věděl, že nejsi veskrze zlá a prohnilá až do morku kostí, jak se navenek tváříš.“ Zamrkal na ni laškovně.                                                             

„Sklapni, než toho budu litovat. Jdu si teď zaplavat, zatím mi nafoukni lehátko. Jako poplatek za moji velkorysost.“ Vytáhla z obrovské plážové tašky – Markéta má obecně na to, jak je drobná, v oblibě velké věci, všiml si – složené nové růžové nafukovací lehátko. Praštila ho jím o hlavu a běžela za ostatními do moře.