17

Nechal vše uležet do druhého dne. Musel si přiznat, že přestože měli s Helenou jasně danou úmluvu, jejich vztah nyní ochladl, což ho sice mátlo, ale nijak mu to nevadilo. Telefon nebere a večer se neukázala. Když jí poslal hlasovku, aby mu vysvětlila, proč s ním nekomunikuje, odpověděla až dnes ráno, že potřebuje čas pro sebe. Takže se nedozvěděl, jestli je to kvůli Markétě nebo ostudě v hospodě.                                                                                                                                        

S nově oživeným pocitem klidu že o příjem nepřišel, nasedl krátce po poledni do svého auta a zamířil do města.                                                                  

Dvě stě metrů od domu zastavil na kraji cesty a posbíral hromádku odpadků. Obaly z KFC a od Coca-Coly, kondomy a další smetí, které tu před více než měsícem vyhodil a má to každý den na očích, když míří do Dolních Polan, v něm vzbuzují odpor a výčitky. Uprostřed netknuté přírody to je jako pěst na oko. Posbíral vše do připraveného pytle a vyhodil ho ve vesnici. Vzpomněl si přitom na růžové brýle a Helenu, která se v nich hrdě vystavuje na Instagramu, a zachechtal se.                                                                                                                             

Pustil si rádio, zrovna hráli Láska je kurva od Krucipüsku, tak to osolil na plné pecky a otevřel okýnka. Trip seděl na místě spolujezdce, hlava mu trčela ven a sem tam na někoho vyštěkl. Damián, s loktem opřeným v okýnku a cigaretou v ruce, si hlasitě zpíval a kýval hlavou do rytmu. Tohle si dovolil, než se začal blížit k městu. Pak zastavil na benzínce, aby natankoval do kanystru, a Tripa přemístil na zadní sedadla.                                                                                              

Obchvatem se za třicet minut dopravil do vilové čtvrti na kraji města a zastavil před domem s dříve dokonale upravenou zahradou, ohraničenou živým plotem, nyní už nějakou dobu ponechanou svému osudu. S Tripem vystoupili a vešli nezamčenou bránou dál. Garáž byla zavřená, takže nemohl posoudit, jestli je někdo doma a nakukovat tam se mu nechtělo.                                           

Náhradní klíče od domu stále nosí u sebe, a tak si odemkl a vstoupil.  

„Co tu děláš?“ Roman na něj nevěřícně třeštil oči. Seděl na pohovce v prostorném obýváku u televize jen v trenkách. Díkybohu v trenkách, pomyslel si. Zároveň ho překvapilo, že si Roman nechal narůst strniště, vypadal starší. Damián zaznamenal nahoře puštěnou sprchu, takže tu má společnost.   

„Co je ti do toho. Jdu si pro věci,“ vyplivl v odpověď. „Je tu Marcela?“ Optal se cestou ke schodišti. Roman ještě víc údivem vytřeštil oči.                        

„Odkud jsi spad?“ Zakroutil hlavou. Podrbal se v černých vlasech a otočil se k televizi.                                                                                                                  

„Je tu Marcela?“ Zopakoval dopáleně otázku.                                           

Roman na něj opět obrátil tvář zarostlou černými vousy. „Je v hotelu, ty blbče. Nemluvíte spolu nebo co?“                                                                           

„V jakém hotelu?“ Zarazil se, s nohou na schodu.                                     

„V Paláci. Nemohla to tu prý vydržet. Tím líp, máme tu se Sárou klid. Teda měli jsme. Doufám, že tu nebudeš v přepadovkách opruzovat častěji. Vrať se zase pěkně k dědkovi na venkov, kam patříš.“                                                            

„Už by ses taky mohl osamostatnit.“ Zamračil se Damián, kterému se vůbec nelíbil tón, s jakým mluvil o jeho rodině. Se zaťatými čelistmi se ale zařekl, že nebude podporovat zbytečné rozmíšky.                                                        

„To mi říkáš ty?“ Vyhekl Roman a vybuchl smíchy.                                   

Damián vystoupal po schodech nahoru do svého pokoje. Vytáhl klíče a odemkl dveře, od jisté doby si své věci zamykal. Na tři etapy si odnesl do auta několik věcí. Jednalo se o elektroniku, kterou může postrádat, a co nejdříve ji prodá přes internet.                                                                                                          

„Vykrádáš Marcele byt?“ Sledoval ho nedůvěřivě nevlastní bratr, s nímž neměl nikdy tak vřelý vztah, jako s jeho sestrou. Nejvíce se to ale pokazilo, když šli do puberty a Roman začal chytat manýry po svém otci.                               

„Jsou to moje věci, koupil jsem si je za kapesný.“                                      

„Kapesné tomu říkáš?“ Zvolal Roman a válel se smíchy.                          

Damián se vypakoval z domu a byl rád, že to stihl dřív než Romanova společnice, ať už je to kdokoliv, vylezla z koupelny. Na zahradě hvízdl na Tripa, když tu v otevřeném okně uviděl polonahého Romana, jak se opírá lokty o parapet a shlíží na něj. „Pozdravuj Markétu,“ zvolal provokativně.                      

„Co to meleš?“ Zarazil se na místě.                                                               

„Vím to od Evy, že jste byli v kině. Potom jsi prý udělal nějaký průser, Marcela přijela úplně vyřízená!“                                                                                   

Damián zlobou zúženýma očima přelétl ten jeho zlomyslný výraz a Roman se nahlas zasmál. Do teď to byly jen dohady, ale nyní si byl už naprosto jistý, kdo v tom měl tenkrát prsty. Vysmívá se mu do obličeje.                 

Neodpověděl. Nasedl do auta a zamířil k nejluxusnějšímu hotelu ve městě. Dalo mu to práci, ale nakonec Marcelu přesvědčil, aby se z hotelového pokoje odhlásila.                                                                                                                 

Damián jel na jistotu, věděl, že ji zastihne v pokoji nebo poblíž hotelu. Touto dobou totiž dávají v televizi Zasněnou lásku a Marcela, přestože by si to mohla pouštět kdykoliv on-line, si nenechá ujít ani jeden díl. Nechal si ji z recepce zavolat dolů, protože kdyby jí zavolal sám na mobil, nejspíš by se na něco vymluvila. Když přišla, vypadala překvapeně. Dali si spolu kávu v hotelové restauraci na terase a on jí vysvětlil, co se stalo. Řekl jí všechno. Přiznal se i se zraněním nohy. Vlastně to byl nejupřímnější rozhovor, jaký kdy spolu vedli.          

Marcela, nadšená z jeho sdílnosti, si běžela sbalit zavazadla. Damián čekal venku s Tripem, který byl během jejich rozhovoru uvázaný ve stínu v parčíku u terasy, když najednou uviděl, jak vychází nosič a táhne za sebou dva obrovské lodní kufry. V tu chvíli uvítal, že pojedou každý svým vozem.           

„Chystala ses tam bydlet do konce roku nebo co?“ Neodpustil si rýpnutí, když je házel do zavazadlového prostoru jejího auta. Do jeho audi by se nevešla ani půlka toho menšího, díky tomu, že přijel naložený. Ale i bez Tripa a krámů, by dovnitř stěží nasoukal jeden její obří kufr. „Doufám, že máš s sebou sbalené taky nějaké tepláky, mikinu a obyčejná trička, jinak se stavíme do vily. Věř mi, že tam nevyužiješ žádné nóbl hadry.“                                                          

„Damiánku nedělej si starosti,“ pohladila ho po tváři, přičemž jen zatnul zuby. „Já moc dobře vím, jak to u mého táty vypadá. Mám mimo jiné i věci na jógu a běhání a do města to je když tak kousek. Kdyby mi něco chybělo, koupím si to.“                                                                                                                             

„To se ve vile nechceš vůbec ani ukázat?“ Podivil se.                               

„Než to celé skončí, tak ne.“                                                                          

Cestou k Domu na louce se zastavili nakoupit, protože Damián měl doma vybílenou lednici a Marcela, dle slovních náznaků, se chystá svého syna obšťastňovat svým kuchařským umem a jinými mateřskými dovednostmi, například úklidem a péčí o něj, které v jeho dětství zanedbala. Běhal mu z toho mráz po zádech, zvlášť když není jisté, jak dlouho se rozvod potáhne nebo kdy se Marcela umoudří a rozhodne se vrátit domů. Ale nese to statečně, myslel si. Dodrží slovo. Jednou něco řekl a teď už nemůže couvnout, musí se pochlapit.        

Otevřel rozvrzanou bránu a nechal Marcelu zaparkovat tmavomodrý Kodiaq na dvorku. Své auto ponechal jako vždy před domem. Když bránu s hlasitým lomozem zavíral, zahlédl na cestě na kraji horizontu, sto metrů od nich, postavu na kole. Upřeně je pozorovala. Pak se najednou otočila, vyšvihla se na kolo svým typickým pohybem, a ujížděla pryč. Damián na ni chtěl mávnout, ale bylo pozdě.                                                                                                              

„Kdo to byl, ta rozcuchaná blondýnka?“ Zajímala se jeho matka.          

„Kamarádka,“ hlesl. „Asi se chtěla stavit, ale rozmyslela si to.“              

Přemýšlel o tom, jestli Heleně nenapíše, ale nakonec to hodil za hlavu. Dnes měla evidentně volno, takže se večer v hospodě neuvidí.                                

„Hele, já budu muset za chvíli do práce, zatím se tu zabydli. Můžeš se projít s Tripem, ale ne moc daleko, abys nezabloudila.“ Dirigoval ji, když nesl jeden z kufrů do ložnice. „Tohle bude tvůj pokoj. Nebudu tě rušit, až se vrátím po půlnoci.“                                                                                                                 

Marcela ho starostlivě sledovala. „Děkuju ti a mrzí mě, že musíš spát na gauči. Je to jen na chvíli, než se vzchopím. A neboj se, vyrůstala jsem tu, já se tu neztratím. Kde jsi říkal, že pracuješ? U Kováře? Tam to znám, přišla bych se za tebou podívat.“ Vyhublou tvář jí prozářil a prokvetl vráskami nadšený úsměv.                                                                                                                                

Damián opět cítil, jak se mu ježí všechny chlupy na těle. Snažil se ale teď napravit a hrát svou roli hodného syna zodpovědně. Byl si vědom, že se k ní poslední roky moc hezky nechoval.                                                                                             

„To není dobrý nápad Marc… mami. Já to tam mám teď docela nahnutý, a navíc takhle večer ta společnost nebude nic pro tebe. Nechodí tam žádný ženský, víš.“ Podrbal se na šíji, když stál ve dveřích z ložnice.                            

„Jak si přeješ,“ řekla a šla si vybalit.                                                              

Protože ve skříni byli dědovi věci a taky Damiánovi, většinu oblečení si zatím rozložila na prázdnou půlku postele s tím, že si objedná na internetu přenosný regál.                                                                                                                        

Damián se raději rychle odklidil a šel dozadu do kůlny, se kterou ještě nedokázal tak úplně najít společnou řeč. Když z ní štrachal před pár dny křovinořez, zahlédl tam mimo jiné jednu velmi užitečnou věc. Opatrně vlezl dovnitř, popadl kosu a hodil ji s břinknutím úplně dozadu, na vrchol všeho harampádí. Pak se už s klidem probojoval k naprosto bombastické staré motorce Jawa 21.                 „Marcelo, koukej!“ hulákal nadšeně, když se z kůlny vysápal ven. „Děda má pincka!“                                                                                                   

Vytáhl červený stroj až před dům na travnatý plácek a nadšeně ho obíhal a prohlížel ze všech stran. Zdál se být funkční, navíc i docela nedávno používaný, v nádrži něco zbylo.                                                                                    

Marcela pohotově vyběhla z domu s kýblem a hadrem a začala utírat sedlo a řídítka. „Kde je helma? Hlavně se na tom nezabij,“ radila mu přiškrceně.        

„Ještě nevím, jestli to jezdí.“ Stál nad ní, s rukama v bok.                        

„Umíš…“                                                                                                             

„Umím.“ Naskočil na motorku a nakopnul ji. Po několika pokusech se stroj chytil. „Pojď, Marcelo, nasedni, dělej!“ Začal vřískat jako na lesy.                

„Ne, Damiáne, ne, neblázni, já nemůžu,“ sténala, a už si za něj sedala.               

Zezačátku kostrbatou jízdu Damián rychle zkorigoval, brzo našel stabilitu a postupně zvýšil rychlost, když vyjeli z polní cesty na silnici. Zamířili do vesnice a za nimi se valil oblak smrdutého kouře.                                                

Damián se chechtal jako Santa Claus na Harley a Marcela za jeho zády hlasitě výskala, s vlasy vlajícími ve větru, když projížděli náměstím v Dolních Polanech, a lidé jim mávali a ze zahrádky na ně vesele volali. U Jířové, která je vzdálená tři kilometry od Dolních Polan se otočil a jel nazpět, protože nevěděl, na jak dlouho mu vydrží palivo v nádrži. Když Marcelu doma vysadil, byla vyčerpaná, a tak šťastná.                                                                                                        

„Takhle jsem se nezasmála roky,“ objala ho.                                              

„Jsem rád, že ho děda nevyhodil, jak pořád vyhrožoval.“ Pohladil láskyplně rezavého Pionýra. „Jako kluci jsme se na něm s Tomášem nařádili. A teď pojedu do práce.“ Zakřenil se.                                                                                            

„Dobře. Buď opatrný a nenamáhej tu zašitou nohu.“                               

„Víš co?“ řekl a oči se mu smály. „Když se budeš nudit, tak se večer přece jen stav, ochutnáš naše pivo. A kdyby tě někdo otravoval, dám mu loket. Ale za tmy choď ven jen s Tripem, lidi tu jsou v pohodě, ale víš jak, jsi ženská.“                                                                                                                                   

Dolil benzín z kanystru, který si nechal naplnit dnes na benzínce a olej a poté s humbukem odfrčel.                                                                                         

Marcela se v devět večer u Kováře skutečně zastavila, dala si jedno pivo a poslechla si od Rybičky a Hoffmaistera pár legendárních místních historek. Počkala na Damiána až do zavíračky, pomohla mu s úklidem a pak odjeli spolu domů na motorce. Trip za nimi běžel, jako splašený kůň.