16

Trochu se prospal. V pět odpoledne vstal a bylo mu hůř než předtím, dal si dlouhou sprchu. Zkoušel se Heleně dovolat, ale najednou mu telefon nezvedala. Jindy nestačil zazvonit ani první vyzváněcí tón. Vzal Tripa a vypravil se do Dolních Polan pěšky, aby si vyvětral hlavu. A musí šetřit, brzo nejspíš nebude mít ani na jídlo.                                                                                                                     

Potil se a kulhal. Protože doma neměl obvaz, nechal nohu volně, přičemž se na ni nalepil prach. Už mu zase krvácela a opětovně zbarvovala kdysi bílou botasku Nike červenou. Boty byly dávno na odpis, nezáleželo mu na tom.

Když se dotrmácel k hospodě, s údivem zjistil, že je otevřená jen venkovní zahrádka. Helena obsluhovala z východu z kuchyně a u výčepu byla jistě Kovářová. Když se tam objevil, všichni se zarazili, jako by se zastavil čas. Zkontroloval svůj vzhled, byl čistě oblečený a osprchovaný, jen by možná potřeboval oholit. Jako první odvrátila pohled Helena, ohrnula horní ret a pokračovala v obíhání stolů. Měli plno, vždyť je čtvrtek.                                                                             

„Čau,“ pozdravil ji, když se cestou dovnitř míjeli.                                      

„Nevím, jestli je dobrý nápad chodit teď za tetou,“ utrousila varovně. „Musím tam,“ opáčil stroze. Přes kuchyni vešel až do hospody a tam ustrnul, v šoku z toho, co viděl. Cítil, jak mu z obličeje mizí veškerá krev.

„Jsi spokojený? To jste tu v noci provedli.“ Ozval se z přítmí ledový hlas.                                                                                                                                         

Odtrhl pohled od rozbitých židlí, převrácených stolů a střepů skla, smetených do několika hromádek, a podíval se na Kovářovou, která stála u výčepu s rukou v bok a nevěnovala mu pozornost ani koutkem oka. To je průser, zježily se mu vlasy na hlavě.                                                                               

„Na kolik vyjde ta škoda?“ polkl.                                                                   

Kovářová po něm poprvé zvědavě loupla očima. „Ty se k tomu dobrovolně hlásíš?“                                                                                                                     

„Vždyť je to moje vina. Měl jsem to tu hlídat, ne zruinovat. Tak kolik?“ V hlavě si promítal, jakým způsobem bude v jeho silách peníze co nejrychleji sehnat. Záleží na způsobené škodě, Damián si nemyslel, že by ho Kovářová chtěla oškubat. Mohl by něco prodat, například mobil vyměnit za levnější a ve vile má taky PlayStation a velkou televizi a jiné krámy, které roky nepoužívá.                Kovářové zaťatý výraz přepnul v nečekaně smířlivý pohled.                    

„Ty vypadáš,“ konstatovala suše a otočila se k němu čelem. „Pamatuješ si ze včerejška vůbec něco?“ Gestem ukázala, aby se posadil na jednu z mála použitelných židlí a vytáhla ze skříňky pod pultem lékárničku. Hodila ji před něj na stůl. „Zavaž si to, než dostaneš infekci. Tohle chce zašít.“ Ukázala na nohu.

„Ne, to je dobrý,“ zabručel. Z představy ordinace a bílých plášťů mu naskakují osypky. To si nohu radši uřeže. Utřel prach mokrou utěrkou, vystříkal dezinfekcí nohu i ruku a pak si obvázal lýtko. Stála nad ním a sledovala, jak zápasí s obvazem na ruce a jak se pomocí zubů snaží udělat uzel na dlani.       

Pak vzala z baru lístek a napsala na něj telefonní číslo a adresu. „Tady máš kontakt na Dvořáka, je to zvěrolékař v důchodě.“                                            

„Zvěrolékař?“ Vysel na ní očima.                                                                   

„Jistě. Je mu jedno, jestli šije psa, kozu nebo tebe. V podobných případech lidi chodí za ním, aby nemuseli až do města. My si tu pomáháme, víš? Když má někdo potíže, není na to sám. Zavolej mu, udělá ti to za pár minut, bydlí za rohem.“                                                                                                                     

Damián prolétl očima lístek, poděkoval a schoval si ho do kapsy.          

„Tak povíte mi, na kolik vychází ta škoda? Já toho moc nemám, ale kdybychom se domluvili na splátkách… Mohl bych prodat pár věcí. Nechci tu nechávat dluhy a vím, že jsem to vrchovatě posral.“ Odmlčel se, protože zuby utahoval uzel na dlani, který mu nedržel.                                                                               

Když skončil a bylo stále ticho, odvážil se na hospodskou podívat. Zaskočil ho její výraz. Ona se usmívala.                                                                

„Vy mě nezbijete?“ civěl na ni.                                                                      

„Když jsi včera odpadl, chlapy zůstali bez dozoru. Začali si nalívat sami a pak se porvali. Nestalo se to poprvé. Ta spoušť jde na jejich triko. V noci mi volala sousedka, že je u mě v hospodě virvál, okamžitě jsem přijela a musela je od sebe rozhánět, takže vím, jak to tu vypadalo. Už jsem se s chlapy domluvila, zajistí mi nábytek u truhláře Tomana z Jířové a večer mi to sem přijdou pěkně uklidit a opravit. Taky mi nakoupí alkohol, který vychlastali nebo rozbili, budu muset pak udělat inventuru a ty mi s tím pomůžeš. Něco mi pokryje pojištění. Vypadá to hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Ty máš ale padáka, frajere, je ti to jasný?“ Dívala se na něj upřeně. Trip seděl mezi nimi a s hvízdnutím si zívl.    „To jako vážně? Víc ode mě nechcete?“ Vydechl s pocitem, jako by vyhrál Sportku.                                                                                                                      

„Nebylo to dlouho udržitelné už od začátku,“ řekla a šla obstarat do kuchyně objednávku, kterou přinesla zvenku Helena.                                 

Podívala se na Damiána a rychle uhnula pohledem. Kovářová mezitím přinesla z kuchyně dva talíře s uzeným a křenem, ošatku chleba, dala je Heleně a ta zmizela na zahrádku.                                                                                                      

„Věděla jsem,“ pokračovala, když byli zase sami, s pohledem stále upřeným na něj, „že si zavíráš, kdy chceš a s chlapy se kamarádíš. Vlastně sis dělal, cos chtěl, ale pořád jsi byl pro mě přínosem, takže jsem byla ochotná nechat to bejt, držet si tě a platit ti na ruku. Lidi tě tu mají rádi, kupodivu, večer se zvýšily tržby, protože chodili za tebou na pokec. Já ale, na rozdíl od tebe, místní znám leta. Byla jen otázka času, než se to zvrtne. Jakmile se chlapi moc ožerou, začnou se mezi sebou špičkovat a nakonec mydlit. Už chápeš, proč jsem zavírala nejpozději ve dvanáct?“                                                                                 

Damián pokořeně přikývl a zapálil si cigaretu, kterou mu nabídla.         

„Štve mě to. Dělal jsem tu rád. Oblíbil jsem si vás a i místní,“ pravil.     

„Nejsme takoví balíci, jak sis myslel.“ Usmála se. Úsměv poněkud sklesle opětoval.                                                                                                                       

„Moje blbost,“ řekl.                                                                                         

Kovářová si přitáhla židli, usadila se naproti němu a taktéž si zapálila. Dlouze zašlukovala a zkoumala ho pohledem. Damián se hrbil a v obličeji měl temné stíny. Viděla, že zpytuje svědomí, neměla potřebu ho v tom máchat. Nebyla zlomyslná a nedělalo ji to radost. Přesto využila této chvilky mezi čtyřma očima k upřímnému rozhovoru, aby mohla popřípadě ještě vše zvážit.       

„Hela mi ráno řekla, že jsi nebyl ve své kůži, už když jsi přišel. Že prý jde o nějakou dávnou známost. Copak tebe dokáže takhle rozhodit nějaký starý románek? Tomu nevěřím.“                                                                                    

Damián se na ni zaraženě podíval, zaplaven žlutým světlem žárovky. Čichové buňky mu trávil pach cigaretového kouře a všude rozlitého alkoholu, a nevolnost v něm opět začala stoupat. Kovářová vstala a donesla mu sklenici kofoly. Hltavě ji vylokal do dna a dál přihrbeně seděl.                                                          

„Bylo to to nejhezčí, co jsem zažil.“ Pronesl se sklopenýma očima. „To ona, byla to nejlepší, co mě potkalo. A nejhorší.“                                                     

„Chodili jste spolu tři roky a už je to docela dávno.“ Opakovala informace od Heleny.                                                                                                                   

„Jo. Ale pořád to ve mně žije. Ta křivda. Nevěřila mi a ani se o to nesnažila. Já bych jí uvěřil všechno, i lítající jednorožce nad hlavou. Tak jako ona bych se nezachoval. Nikdy.“                                                                                  

„To tě teď trápí? Že tě tvá přítelkyně zradila?“                                          

Překvapeně zvedl oči. „Ona mě nezradila. Jen jsem zjistil, že to, co se o mě říká, se jí vlastně hodí. Nechala mě a začala si s mým nevlastním bratrem. Neověřovala si, co je pravda. Dobře, byl jsem odjakživa pařmen, ale taky jsem nikdy nedělal ze sebe svatouška. Ona věděla, jaký jsem, a přesto mě takového přijala, byla se mnou a nechtěla mě měnit. Nikdy bych ji nepodvedl, neměl jsem to zapotřebí, ona byla pro mě top. Jen jsem se bavil s kamarády. Taky měla své kamarádky a zájmy, dávali jsme si prostor a o to víc jsme se pak na sebe těšili, spojovalo nás to. Věřili jsme si, byli jsme takhle šťastní. Aspoň jsem si to myslel.             

Najednou jsem dostal kopačky, beze slova vysvětlení. Postupně jsem se začal dozvídat od přátel, že jsem ji podváděl na každé párty a sváděl jsem její nejlepší kamarádky. Všichni do jednoho tvrdili to samé. Markéta mi řekla, že jsem ji hrozným způsobem zranil a ponížil. Že mě upřímně milovala a já ji zneužil, abych sbalil její kamarádku. Taková nehorázná blbost, chápete to? Po třech letech, kdy jsme spolu strávili skoro každičký den, znali jsme jeden druhého líp než sami sebe, mi byla schopná tohle říct!“                                                                             

Típnul rozčileně do popelníku dokouřenou cigaretu.                                

„Nebyla to pravda?“ optala se Kovářová skepticky.                                  

Damián zprvu nasál do sebe vzduch, ale pak se rychle uklidnil a dlouze vydechl, a spolu se vzduchem z něj odešel i veškerý elán a rozrušení, které v něm rozvířily vzpomínky.                                                                               

„Nebyla,“ řekl tlumeně. „Vám přece nemám důvod lhát, jistě vám je jedno, jestli jsem kdysi někoho podváděl nebo ne. Byly to jen pomluvy, které nás měly rozdělit. Povedlo se. Odstěhoval jsem se a začal žít tak, jak se o mě tvrdilo. Tím spíš mi už nikdo nevěřil, ale mě to bylo jedno, přestalo mi na vztazích záležet a věděl jsem, že nemá smysl snažit se cokoliv napravovat. A že se lidem, a hlavně přátelům, nedá věřit. Všichni se tady ode mě odvrátili kvůli tomu, co jsem údajně udělal. Nezůstal mi nikdo, protože jsme měli společné kamarády a já byl podle nich zrádce, stáli na její straně. Tak co bych tu pohledával. Až do letoška jsem se v Olomouci neukázal. Najednou jsem zpátky a všichni se chovají, jako by se nic nestalo.“                                                                   

„To mi řekni, kdo by měl zapotřebí vynaložit tolik úsilí, aby vás rozdělil?“ Pochybovala hospodská.                                                                                          

„Nevím,“ hlesl. „Nevím, proč se spousta lidí, a nakonec všichni, takhle zachovali. Původně s tím začaly dvě Markétiny nejlepší kamarádky Žaneta a Nina. Řekly jí, že jsem je sváděl, když jsme se potkali na jednom fesťáku, kde nebyla. Měl jsem jim opilý a sjetý dávat jisté nevkusné návrhy na sex ve třech. Dokonce znaly pár detailů, třeba že mám v oblasti levé kyčle jizvu po úrazu. Je to trapný. Ale víte co? Oni neměly, jak to zjistit, nikdy jsme nebyli společně ani na podělaným bazéně. Pak za ní jednoho dne na ulici přišla cizí holka a donesla jí moje hodinky, že prý jsem je u ní tuhle zapomněl!“ Zakroutil hlavou. „Markéta to sice vzala jako provokaci, ale zároveň to byla pro ni poslední kapka. Konec, byl jsem pro ni prase. Od té doby se mnou přestala mluvit, takže nevím, co se dělo dál, ale prý to tím neskončilo. Zůstal jsem sám a pořádně nic nechápal. Nakonec mi věřil jen Tommy, ale ten byl tehdy už v zahraničí. Takže jsem odešel a začal znova a daleko.“                                                                                               

„To je zvláštní. A ta Markéta, jak vypadá?“ Damián vytáhl mobil a našel její Instagram. „Krásná,“ řekla, když letmo prolétla její fotky. Damiánovi to bylo rázem hloupé vůči Heleně, ale věděl, že její teta vztah mezi nimi bere tak jak to je. Stejně tak si s Helenou domluvili hned na začátku nezávazný vztah a Helena byla pro, ostatně už před ním byla proslulá svými románky. Proto se nezdráhal nakonec své domněnky před Kovářovou vyslovit nahlas:                                         

„Markéta byla nejkrásnější holka z ročníku a začala si se mnou. Byli jsme vyrovnaný pár, ale o mě se vědělo, že jsem průserář a co je zač můj pravý otec. Pokud se někdo rozhodl mě pošpinit, neměl těžkou práci. Po našem rozchodu se jí hned ujal můj nevlastní bratr Roman. Je o rok mladší než já a je to snob. Má prachy, takže může každou holku zasypat drahými dárky a koupit si ji. Myslí si, že mu patří svět. Vím, že se mu Markéta líbila od první chvíle, kdy jsem ji doma představil. Viděl jsem ten jeho pohled. Jako pes na lovu.“  

„Konečně slyším něco, co mi dává smysl.“                                                   

„O rok později jsem slyšel od Evy, že s ním škaredě narazila. To Roman ji nakonec podváděl a ponižoval, on totiž pro urážky nechodí daleko, když není po jeho, má to po svém otci. S Romanem se známe docela dobře, i když jsem nevyrůstal doma a on taky byl ve střídavé péči u své matky, jako malí jsme spolu hráli fotbal a blbli na kolech. Věděl o mě všechno, a i ty hodinky mi mohl sebrat z pokoje. Prostě ji získal jako trofej a mě tím pokořil a zničil život. Nakonec ji pak zahodil jako nepotřebnou věc. Mohl jsem se jí tenkrát ozvat, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem to hodit za hlavu. Přesto se mi od té doby nepodařilo navázat aspoň vzdáleně podobný vztah. Je to takhle snazší. Nezávazně to nebolí.“       

„Takže jste se teď po letech viděli a tebe to tak rozhodilo, že ses zmastil do němoty a nechal jsi mi hospodu srovnat se zemí.“ Krátce zhodnotila.           

Damián se omluvně pousmál.                                                                        

„Mrzí mě to. Do včerejška jsem netušil, že mě to tak sejme. Večer to ale na mě jaksi dolehlo. Možná taky proto, že jsem s něčím souhlasil, ale teď toho lituju. Byli jsme s přáteli v kině. A najednou mi sama Markéta navrhla, abych jel s nimi na dovolenou. Nevím, co mám dělat, pořád si myslím, že to byl nějaký vtípek. Roky jsme se nebavili a teď přijde s tímhle.“                                          

„Víš co?“ Plácla se Kovářová do stehen. „Na tu dovolenou jeď. Je to výzva a odpovědi dostaneš, jen když se jí postavíš. Možná si z tebe opravdu vystřelila a nikam nepojedeš. Ale možná taky ne a ty na dovolené dostaneš příležitost dozvědět se, co se skutečně stalo. Pak najdeš konečně v sobě klid. Věř mi, mluví ze mě zkušenosti.“                                                                                            

Vstala a odešla do kuchyně. Vrátila se s peněženkou a klíči.                   

„To jsi tu včera nechal. Zítra přijď o půl hodiny dřív, projednáme si nová pravidla, která ale budeš dodržovat, nebo tě roztrhnu jako hada!“  

Damián na ni opařeně hleděl.                                                                        

„Co je? Už tu nechceš dělat?“ Dala si provokativně ruce v bok.              

„Já… Jen se to snažím vstřebat.“                                                                    

„Tak to vstřebávej jinde, mladej. Už jsi mě zdržel dost, potřebuju tu pracovat.“ Máchla mocnou prackou a Damián vystřelil ze židle a kulhal ke dveřím.                                                                                                                                          

„Díky, paní Kovářová, nebudete litovat,“ zářil. „Zítra přijdu o dvě hodiny dřív a se zašitou nohou.“                                                                                            

„Řekla jsem půl hodiny, zase to nepřeháněj,“ křičela za ním, ale nejspíš ji už neslyšel.