14

Celý den v trapu. Ačkoliv se pokoušel všemožně zaměstnat, jen činnosti načal a nechal ležet. Vnitřně zuřil. Byl roztržitý a potřeboval zabavit hlavu něčím jiným než myšlenkami. Co to kruci včera bylo? Proč jen souhlasil s tou zpropadenou dovolenou, to bude průšvih!                                                                                                                                                        

Nemůže ji pustit z hlavy, a to se viděli sotva pár hodin. Co s ním teprve udělá celý týden s Markétou.                          

Vytáhl z kůlny za domem sekačku na trávu a pokusil se konečně zvelebit zahradu, jenomže záhy zjistil, že je tráva příliš vysoká a že se mu nevzdá tak snadno. Zaparkoval sekačku do rohu u domu a šel pro křovinořez, který také zahlédl v kůlně pokryté pavučinami a plísní. Po stranách dřevěných stěn dokonce rostly choroše. To mu byl čert dlužný.                         

Musel se k němu probojovat přes hromadu nářadí a různých odložených plechovek s barvou, svěráků a krámů. Stoupl na špičky a natáhl se přes hromadu harampádí překrytého plachtou, udělal jednou nohou krok vpřed a natáhl ruku. Držel už křovinořez v ruce, byl těžší, než se domníval, když na poslední chvíli zahlédl kosu zavěšenou na hřebíku. To už bylo pozdě. Jeho levá noha zároveň došlápla na zem, lýtko přejelo po zahnuté špičce ostří a po kůži se proudem začala řinout krev, jako protržená hráz. Rozpáral si nohu, jako když stahují králíka.                                                                                               

„Do háje!“ zařval. Vyhrabal se z kůlny, s řadou nadávek odkulhal do domu a snažil se tam najít lékárničku, cestou za sebou zanechával cestičku rudých kapek, které hned běžel prozkoumat Trip.                                                                             ¨

Damián v celém domě nic jako lékárničku nebo obvaz či dezinfekci nenašel, takže vlezl do koupelny, strčil levou nohu do sprchového koutu a poléval ji studenou vodou tak dlouho, dokud ji neměl modrou a krvácení se nezastavilo. Taky se díky tomu umrtvila. Rána byla docela hluboká a deset centimetrů dlouhá, ale už téměř nekrvácela. Polil ji slivovicí od Tomáše a celý proces začal nanovo.                                                                                                                                                

Po druhém kole sprchování se vrátil do kuchyně, těžce usedl na židli a za Tripova starostlivého dohledu si obvázal kolem nohy utěrku. To má za to, že se nemůže na nic soustředit. Dnes vyjde do hospody dřív, bude tam Helena a zabije s ní čas, než ji navečer vystřídá. Zítra se vyspí a den bude zase o něco růžovější.                                                                                          

Helena mu nohu pečlivě obvázala a častovala ho přitom tázavými pohledy. „Nedivím se, že ses zranil, jsi úplně mimo. Jak tě, proboha, v tomhle stavu mohlo napadnout uklízet kůlnu,“ pérovala ho.                                                                        

„Nech toho, prosím tě, nejsem malý dítě. Může se to stát každýmu,“ čílil se.                                                  

„Řekneš mi, o co tu jde? Zase ses pohádal s mámou?“                                                                                                     

Stáli teď vedle sebe a Damián, s obvazem kolem nohy, jí pomáhal čepovat pivo, přestože bylo zatím vevnitř i venku poloprázdno. „Ne. Včera jsem šel do kina s přáteli,“ přiznal barvu a přelil půllitr.                                                                             

„A?“ Helena, zdálo se, se neurazila, že jí o tom nic neřekl.                                                                                               

„A přišla moje bejvalka. Nevěděl jsem to, zřejmě se na mě domluvily se ségrou.“                                                          

„A co má bejt. Tebe to naštvalo?“ zeptala se a pak, když viděla jeho tvář, došlo jí to. „Ne, ty ji máš rád!“                     

Mlčel. „O to tu nejde,“ řekl nakonec. Ale Helena věděla, že právě o to tu jde. Znají se měsíc, ale nikdy ho neviděla s tak zuboženým výrazem. Ucítila, jak ji to ranilo. Sice spolu mají nezávazný vztah, přesto ji to hluboce zamrzelo. Kvůli ní by se nikdy tak nenechal rozhodit.                                                                                                                                                       

„Proč jste se rozešli? Bylo to nedávno?“ zajímala se a polykala přitom hořkost.                                              

„Skončilo to, když nám bylo jednadvacet. Chodili jsme spolu tři roky. Problém je v tom, proč jsme se rozešli. Už jsem na to nemyslel, ale teď je všechno zpět.“ Dal jí tři půllitry jedenáctky na tácek a Helena přidala dvě sklenice čepované malinovky. Vyčkávala, nespouštěje z něj oči. Damián se odvrátil a vzal ze šuplíku krabičku cigaret a zapalovač. Usadil se za barem a zapálil si. Tady na venkově nekuřácká místnost neexistuje, zvlášť když se blíží večer, což mu naprosto vyhovuje.           

„Neřekneš mi to?“ pobídla ho. Zavrtěl hlavou. „Aha.“ Vzala tácek a šla na zahrádku.                                                     

Od osmi hodin Damián za výčepem osaměl, teď tu byl králem. Věděl, že Kovářová až z Horních Polan nepřijde, ostatně proto ho zaměstnala, aby měla více osobního volna. Takže, co to pro něj znamená?                                                 

V osm deset si nalil prvního panáka zelené. „Co slavíme?“ přisedli si k baru Rybička, Hoffmaister a Ondříček, přední zástupci každodenních konzumentů zlatého moku. Od jisté doby Damiána milovali, zavíral, až když většina z nich nemohla stát na nohách. Začínali chodit kolem osmé a postupně se jich každý den srotilo zhruba deset až patnáct, vždy ti samí. Damián to uměl roztočit, s Damiánem byla sranda. Dnes ale začal nasávat a nezdá se být ve formě, dosud se držel až do noci při nealku nebo dvou pivech, přičemž kouřil jednu cigaretu za druhou.                                                                                                      

„Život,“ odpověděl Rybičkovi a odbelhal se obsloužit stůl v rohu.                                                                                    

„Co máš s nohou?“ zajímal se Hoffmaister, padesátiletý notorik s rudým nosem, za mlada těžce zkoušený osudem, ale se stále dobrým srdcem.                                                                                                                                                                

„Srážka s kosou. Děda nestíhal sekat trávu, ale brousit nářadí nezapomněl.“                                                  

„Chlapy, přece tady mladej nebude lítat s tou nohou,“ zvolal Hoffmaister ke dvěma obsazeným stolům, zahrádku už Damián zavřel, a máchl rukou: „Přisedněte si k nám.“                                                                                                                        

Muži se neostýchali a zakrátko bylo kolem baru plno. Damián se usmál, zdálo se mu to jako pěkné gesto, ačkoliv byl pro ně vlastně stále jen „ten městský frajírek s frňákem nahoru“.                                                                                   

„Tak povídej,“ pobídl ho Rybička. „Snad tě naše Hela netrápí? Nebo tu jde o jinou sukni?“                                           

Damián přejel pohledem jedenáct mužů sedících kolem baru, dokonce si přisunuli stoly. Popíjeli, kouřili cigarety nebo doutníky a usmívali se na něj, mnohdy bezzubým úsměvem. „Nejdřív si dáme to nejlepší, co tu mám. Zvu vás,“ vyhlásil a zpod pultu vytasil láhev whiskey.