13

Zasedací pořádek v kinosále Damiánovi taktéž nepřinesl uspokojení. Přišel jako poslední, takže se nelibě usadil mezi Tomáše po levé straně a Evu, která mu vedle sebe držela místo. Po Tomášově levici seděla Lída a vedle Evy z druhé strany Markéta. Stále po krátkých intervalech cítil tu její voňavku a vyšiloval z toho. Dal ji Markétě k jejím dvacetinám, to mu chce tvrdit, že sedm let používá stejnou? Nahnul se vpřed, a tu se jejich oči střetly. Jako by jím projel blesk, ochromilo ho to. Jen na krátký moment. Markéta ucukla, nečekala to, stejně jako on. Mají se vzájemně v hledáčku, napadlo ho. Jenomže Markéta ho rychle vyvedla z omylu, když se na něj zamračila a odvrátila tvář dopředu směrem k zatím černému plátnu. Dala mu tím jasně najevo, že to byla jen náhoda, kdyby mu to náhodu ještě nedošlo.

Záštiplně, v příšeří sálu, stočil oči k Tomášovi, který jeho nafučení nemohl přehlédnout.

„Co je?“ prohodil ledabyle mezi chřoupáním nachos.

„Proč jsi mě sem vzal? Nenávidí mě,“ zablýskal na něj Damián výhružně očima.

„Netuším, kterou z těch tří máš na mysli. Nebo mluvíš o všech?“

„Ty vole! Měl jsem tě za kamaráda.“ Odvrátil se. Pak se k němu přitočil a sebral mu z tácku na klíně hrst tortilla chipsů.

„Tak moment,“ zakroutil se Tomáš nevolí. „Já to jen navrhl, dovedla ji sem Eva. S Markétou jsou poslední dobou jak srostlý dvojčata.“

Spustil se patnáctiminutový reklamní spot. Vtom se k Damiánovi z druhé strany přitočila Eva a vzrušeně mu sdělila: „Už to začíná, nebudu týden spát!“ Damián otráveně pomlaskl. Svezl se na sametovém polstrovaném křesle, a aniž by v tom byl záměr, začaly se mu klížit oči. Romanticky laděný horor, inspirovaný knižní předlohou, mohl začít. Oddal se na dvě a půl hodiny spánku, a když co dvacet minut nakrátko otevřel oči, jen aby zkontroloval stav okolí a fázi filmu, pokaždé viděl, jak se Tommy kysele ušklebuje a Evu, přikovanou do sedadla, jak zapichuje vytřeštěné oči do plátna. Na zbývající dvě neviděl, ale byl si jist, že jsou na tom podobně jako Eva. Opět propadl do hlubin světa snů, když náhle celý zkoprněl, protože dostal divný pocit, že mu něco ujelo nahlas. Vzápětí ho do plného vědomí probral tvrdý dloubanec do žeber. Rozlepil oči a zamžoural na smrtelně bílý obličej, který se mu zjevil před nosem. Vyděsil se a rychle vyskočil z polo lehu do sedu.

„Ty jsi chrápal?“ optala se ho výhružně modrobílá tvář za doprovodu blikání světel, zkřivená do pitoreskní grimasy. Hlasitě zalapal po dechu, ještě poblouzněný absurdním snem vybuzeným dramatickou hudbou, odtažený od ošklivé tváře až na okraj sametové sedačky, kde už seděl utlačený Tommy. Několikrát zamrkal a teprve pak, když podruhé promluvila, rozpoznal v přízraku naštvanou Evu oslněnou černobílým světlem. Chytil se za hruď a rozdýchával to.

„Ty jsi spal!“ útočila na něj Eva, rozzuřená doběla.

„Cože, spal?“ zachytila to Markéta a vytrestala hříšníka zahanbujícím pohledem. „Proč mě to nepřekvapuje,“ dodala.

„Nespal jsem,“ vykoktal, urovnávaje si tričko s drobky nachos.

„Damiáne, kašli na to. Hodinu a půl jsi měl hlavu opřenou o moje rameno,“ zašeptal mu přátelsky Tommy.

„No dobře, tak jsem to prostě na chvíli zalomil. Není to snad moje věc?“

„Byla by, kdybys tu nechrápal jako medvěd!“ Eva se od něj odtáhla, vyměnila si soudržný pohled s Markétou a založila naštvaně ruce na hrudi.

„Prostě jsem dnes zavíral v pět ráno. Jsem nevyspalý,“ obhajoval se. Eva obrátila oči v sloup.

„V pět ráno? Kovářová má přece otevřeno do dvanácti,“ namítl Tommy.

„To jo, oficiálně. Ale hospodská mi řekla, že mám zavřít, až je vypakuju. Oni to prostě ještě nechtěli zabalit a já taky nikam nespěchal. Čím víc vypijí, tím větší útrata a větší dýška. Změnil jsem pravidla, díky tomu mě mají rádi, přestože jsem byl pro ně jen náplava, chápeš?“ 

„Kecáš!“ vybafl Tomáš. „Na to až Kovářová přijde, vyletíš oknem, ani nemrkneš. Zakládá si odjakživa na tom, že je zavíračka nejpozději ve dvanáct. I v sobotu, když mají karaoke.“

„To je snad jedno,“ prohodil Damián. Pak zmlkli, protože je někdo ze zadních řad napomenul.

Sotva o něco později vyšli ze sálu a dav je předběhl, uštědřila Eva Damiánovi kopanec do zadku. Poskočil a ublíženě se na ni vrhl. „Zbláznila ses? Za co?“ Markéta a Lída se lámaly smíchy.

„Musím se za tebe pokaždé stydět, kdykoliv se objevíme ve společnosti? Příště to bude zepředu,“ zasípala.

„Ty ses nějak rozjela! Za to že jsem na minutku usnul?“ opáčil, drže se za pravou půlku. „S tebou jsem šel ven naposledy, diktátore! Chudák Jindra, kdo ví, cos mu ve skutečnosti udělala…“

Eva ignorovala jeho nejapnou poznámku a mnula si pohmožděnou nohu v sandálu. „Nestálo mi to za to. Co tam kruci máš?“

Damián si zděšeně zkontroloval kapsy, a když našel svůj iPhone v přední, vydechl si. „Peněženku a klíče. Dobře ti tak. Nejsi už stará na tyhle kousky? Zarazila jsi mi to až do krku.“

„Zato ty se chováš na svůj věk,“ oponovala mu.

„Půjdeme na ten drink?“

Damián se ohlédl za neznámým hlasem, byl nezvykle zvonivý a jemný jako vánek.

„Tome,“ pobídla k odpovědi svého partnera Lída, když zahleděný na kočkující se dvojici nereagoval. Okamžitě se probral a zavelel, aby ho následovali.

Zavedl je do nejbližší příjemné hospůdky se zahrádkou v historickém nádvoří. Venku se dávno setmělo, hodiny ukazovaly půl dvanácté, a přesto bylo v letní všední večer ve městě živo. Holky si objednaly víno, Tomáš pivo a Damián křivil ústa u citrónového birellu, protože na výčepu neměli jeho preferovanou kofolu.

Začali se spontánně domlouvat na srpnovou dovolenou. Damián na ně hleděl jako z jara, a pak si vzpomněl, že se mu Eva o čemsi zmiňovala. Nevyjadřoval se, automaticky předjímal, že se ho jejich plány netýkají. Ani nepřemýšlel nad tím, jestli ho to mrzí, a kdyby to bylo jinak, jestli by nabídku hromadné dovolené využil.

„Damiáne, ty mlčíš,“ podivila se Markéta. Zvedl zamyšleně hlavu a překvapeně se na ni zadíval. Mluví na mě? Opět ho ohromil půvab obličeje, který se na něj teď, je to k neuvěření, usmíval.

„Nemám, co bych k tomu řekl,“ vypáčil ze sebe.

„Tak se přece vyjádři,“ šťouchl do něj Tommy.

Damián nechápavě zamrkal po tvářích okolo stolu, které na něj vyčkávavě vzhlížely. „Pojedeš s námi k moři?“ zopakovala otázku Markéta a na tváři jí stále hrál kouzelný úsměv.

„Ano,“ vydechl.

Rázem si připadal hloupě, protože měl pocit, jako by právě přijal žádost o ruku.