11

Marcela zářila radostí, když se Damián objevil ve dveřích jejich rodinné vily. Vrhla se na něj a dala mu vlhký mateřský polibek na obě tváře.                                                                                                                                                                        

„Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsi mi najednou zavolal,“ špitla, a on bez emocí vešel dál. „Nemáš tušení, jak jsem šťastná Damiáne, že jsi tady. Ani nevíš, jak moc tě teď potřebuju,“ dodala tiše a provázela ho pohledem unavených, lesklých černých očí.                                                                                                                                                                                           

Damián dělal, že to přeslechl. Nepřijel sám, měl s sebou Tripa. Marcele to nevadilo, miluje zvířata v dětství s nimi vyrůstala, ale sama v dospělosti žádné nikdy neměla, přestože kdyby záleželo na ní, ubytuje u sebe každé toulavé kotě a zřídí si zvířecí útulek. Psa nechal běhat na zahradě, zatímco šel dovnitř na oběd. Když matce ráno volal, přemluvila ho, aby přijel v poledne. Usadil se dle instrukcí k jídelnímu stolu, který byl obrovský, vyráběný na míru z masivu. Dřív se u něj scházeli na Vánoce, celá velká rodina. Teď tu sedává jen Marcela a někdy nevlastní syn Roman, který tu stále bydlí. Damiánovi prolétl myslí temný mrak, ale nechtěl si to připouštět. Marcela vypadala přepadle, byla pohublá a ve tváři přibylo od posledního setkání víc hlubokých vrásek. Damián se na ni zadíval se starostí v očích, když stála k němu bokem a servírovala na talíř. Jako vždy si dala záležet na upravené vizáži, jak je naučená; vkusné oblečení, bezchybný přirozený mejkap, dokonalý vyfoukaný účes, okázalé šperky a doplňky. Vybraný vkus po ní podědil i Damián. Ale to, co Marcelu trápí uvnitř, za tyhle pozlátka neschová. Damián ji zná jako své boty.                        

„Už zase bereš antidepresiva?“ nadhodil. Ve špatných časech je zobe jako lentilky.                                                       

„Jak jsi to poznal?“ Vylekaně se po něm ohlédla a odhrnula si z obličeje pramen tmavých vlasů, v prostříhaném střihu dlouhých pod ramena.                                                                                                                                                      

„Poznal,“ zamumlal a otočil se čelem ke stolu a zády k ní. Marcela mu donesla na prostřený stůl bohatě naložený talíř a usadila se naproti němu.                                                                                                                                               

„To mám všechno sníst? Nemůžu se tak cpát, jak budu vypadat,“ zamračil se.                                                               

„Ale prosím tě,“ hřejivě se usmála, „jsi tak vysoký a v produktivním věku. Musíš jíst, jsi jako lunt. Kdo ví, čím se živíš, když se o sebe staráš sám. Nemáš přítelkyni, která by ti navařila?“                                                                                             

Damián nezvedl oči. Pomyslel si, že o to nestojí, když vidí, jak dopadla ona. Jak to doma vedli.                     

Podíval se na pečené kuře s bramborovou kaší a potom zaraženě na Marcelu. „Copak?“ řekla úzkostně. „Už to není tvé oblíbené jídlo? Mám ti něco donést? Myslela jsem, že ti udělám radost, jako malý jsi miloval…“                                  

„Tak to není,“ zastavil její nervózní řeč. „Ty jíst nebudeš?“                                                                               

Marcela se znatelně odtáhla. „Ne, já nemám hlad.“ Lokty měla položené na desce stolu a hlavu si podepřela dlaní.   

„Pokud si nedáš se mnou, tak jíst nebudu,“ pronesl pevně a cítil, jak se v něm všechno bouří, při pohledu na jídlo se mu sbíhaly sliny. „Dej si aspoň trochu, mami.“ Poslední slovo mu nešlo přes rty, ale přemohl se. Marcela nic nepoznala, jeho oslovení ji vystřelilo do vesmíru, takže si hned běžela dát na talíř.                                                                                                                          

Po obědě, za oboustranného ticha, si dali na verandě kávu. Sledovali Tripa, jak vyhrabává díru do anglického trávníku a běhá po zahradě s malým listnatým stromečkem v zubech, který před chvílí vytrhl ze země.                                    

„Dušan se zblázní,“ řekla, a mnula si nervózně ruce v klíně.                                                                                             

„Dušan si může trhnout nohou,“ odpověděl nevzrušeně.                                                                                                 

„Tak to není Damiáne. Tahle vila je pořád jeho,“ podívala se na něj prázdnýma očima.                                                 

„Po rozvodu ji dostaneš, neřekl to snad? Výměnou za to, že mu nebudeš házet klacky pod nohy. To je fér nabídka, řekl bych. Žije s milenkou bůhvíkde. Dva roky už ani neskrýval, že tě podvádí a ty jsi mlčela a nechala se ponižovat. Kdyby ti to bylo jedno, budiž, ale podívej se na sebe? Udělal z tebe trosku, závislou na práškách. Ta jeho dorota je mladší než já a čeká s ním parchanta. Otěhotněla dřív, než sebral koule na to ti o ní říct. Pak mu vlastně nic jiného nezbylo,“ zasmál se rozčileně.           

Dlouho ho probodávala očima a bojovala se slzami. „Musíš mi to říkat takhle? Jsi zlý, Damiáne,“ pravila.                    

„Chci být k tobě upřímný, když to nikdo jiný nedokáže,“ odpověděl nekompromisně a pronikavě se na ni zadíval. „Chci, aby ses konečně sebrala, řekla mu, ať si vylíže prdel a začala konečně žít podle sebe. Pokud to uděláš, podržím tě, věř mi. Nebudeš sama, udělám první a poslední, abych tu byl pro tebe.“ Nespouštěl z ní oči.                                      

Marcela mlčela, dlouho váhala a pak ještě déle sbírala odvahu na otázku, kterou mu nakonec položila: „Proč jsi za mnou přijel? Potřebuješ peníze? Já ti je dám, kolik potřebuješ?“                                                                                                          

Tohle Damiána ranilo víc, než by chtěl. I ona ho zná jako své boty. Pohlédl na ni, viděl tmavé oči, které měl po ní, a sklopil pohled. Vstala a zmizela do domu. Za okamžik byla nazpět a položila před něj na stůl dvacet tisíc. Zvedl hlavu a podíval se jí do tváře, její pohled byl stále prázdný.                                                                                                                           

„Nechci je,“ odstrčil bankovky loktem a jedovatě dodal: „Zaplať si tím terapeuta, který tě vyléčí ze závislosti na tom hajzlovi.“ Vstal a zamířil k autu. Uprostřed cesty přes trávník se zastavil, a ještě naposled se na ni obrátil:                                       

„Víš, proč jsem si tak rád, jako malý děcko, prohlížel stará alba s fotkami? Než sis ho vzala, byla jsi baletka. Měla jsi mě, ale to ti nebránilo pokračovat v tom, co miluješ. Proto jsem se tak rád díval na ty fotky, byla jsi na nich šťastná, a když jsi tančila, myslel jsem, že nejsi skutečná, vypadala jsi jako víla. Pak jsem se na tebe podíval v reálu a nemohl jsem uvěřit, že jsi ta samá osoba.“                                                                                                                                                                                 

„Ty alba jsem vyhodila,“ opáčila chladně.                                                                                                                          

„Jak jinak.“ Přikývl a s Tripem v závěsu pokračoval k železné bráně. Venku měl zaparkované auto.                               

„Prosím, ještě neodcházej,“ slyšel ji za zády. „Damiáne! Vrať se!“                                                                                   

„Už musím,“ vyštěkl přes rameno.                                                                                                                                     

„Kdy zase přijdeš?“ volala.                                                                                                                                 

„Nevím. Někdy.“ Bouchl za sebou bránou. Než naskočil do auta, polekal se, když najednou stála u mříží. „Musíš mě chápat,“ mluvila naléhavě, „já vím, že bych ho měla pustit z hlavy, ale když já ho tolik miluju. Musíš mě pochopit, musíš!“         

„Tohle neříkej ani z legrace,“ procedil skrz zuby. „To mezi vámi není a nikdy láska nebyla. Jen využil tvé situace, ochočil si tě a pak strčil do zlaté klece, nemohla ses bez něj nikam hnout. Nešla jsi bez jeho vědomí ani do obchodu, ani na víno s jedinou kamarádkou. Řekl, že se k děcku kriminálníka hlásit nebude a ty jsi mě hned bez námitek strčila k dědovi. Bylo mi pět let! Nemusíš si to vyčítat, bylo mi tam líp než doma. Ale pro tohle všechno já pochopení nemám a mít nebudu. Tak mi tu neříkej takový bláboly!“                                                                                                                                                                 

Máš srdce z kamene, slyšel se někde uvnitř. Ten hlásek se ozval, když viděl její šokovaný obličej. Přesto ve svých slovech neustoupil.                                                                                                                                                                    

Natáhla ruku mezerou mezi železnou mříží a chytila ho na poslední chvíli prsty za zápěstí. Damián se na ni zděšeně podíval, byla to scéna jako z návštěvy v psychiatrickém zařízení, kam za ní před pár lety chodívali. Tehdy byla úplně mimo pod silnými léky a u brány v parku je tímhle způsobem prosila, aby ji tam nenechávali.                                                                         

„Ještě nechoď,“ nedala se odbít, „promluvíme si o tom. Vysvětlím ti to a ty mě pak pochopíš.“ Jako by se vrátil v čase. Sundal ze sebe její ruku, přešel k autu a otevřel dveře.                                                                                                            

Než nasedl, uvízl na ní pohledem. „Zase brzo přijedu,“ přinutil se k úsměvu. Nastartoval a odjel, ale až daleko za městem z něj opadlo napětí.

_________________________

„Co s tebou je?“ opírala se Helena ten večer lokty o pult a zaujatě si prohlížela jeho vážnou tvář.                                 

„Nic,“ odsekl. Seděl na barové židli a zabodával oči do rozpitého půllitru. „Byl jsem navštívit matku,“ dodal a povzdechl si.                       

„Jó rodiče, s těmi to někdy není lehké, proto bydlím u tety,” zvolala zvesela. „Ale ty se teď seber, za chvíli je tu. Musíš udělat dobrý dojem. Ačkoliv teď jsme v takové krizi, že by vzala kohokoliv,“ ušklíbla se.                                                                              

„No super,“ utrousil. „A kam jsi ráno zmizela? Měl jsem za to, že jsme se na něčem dohodli.“                       

„Vypadám snad, že umím zacházet s pračkou z minulýho století?“ vyvalila na něj oči. „Uklízet ti tam fakt nebudu, Damiáne, jsem kamarádka s výhodami, ne uklízečka.“                                                                                                                 

„Ale já myslel, že stihneme ještě jedno číslo,“ mystifikoval ji, s vyzubeným úsměvem. Rázem Heleně projelo tváří uvědomění zakončené zklamáním.                                                                                                                                                            

„To kdybych věděla,“ vydechla. Damián pokrčil rameny a rozhodl se, že s jejím laxním přístupem k dohodě jí doma s okamžitou platností ruší vydupanou poličku.                                                                                                                                             

„Tak co?“ zarezonoval místností zvučný, rázný hlas. Oba se ohlédli, u vchodu do kuchyně stála korpulentní padesátnice, s černými řídkými vlasy, sčesanými do drdolu.                                                                                                           

„Nic důležitého, teti. Mám padla, letím domů,“ ohlásila Helena a zmizela do suterénu. Damián se rázem cítil tak trochu opuštěně a jako flákota masa, která je předhozena lvům.                                                                                                                        

„Tak pojď sem, ty frajere. Díky tvému nahatému výstupu jsi tu něco jako místní celebrita, přitáhneš mi sem víc hostů, “ máchla velkou masitou paží a Damián ji bez komentáře poslechl a šel za barový pult. „Natoč mi pivo,“ poručila. Damián zručně načepoval několik půllitrů všech druhů piv, které měli na výčepu.                                                                                                    

„Ale,“ zvolala ohromeně a opřela pěsti o své mocné boky, „chlapec umí, má zkušenosti. Kde ses to naučil?“              

„Mám za sebou pár sezónních brigád na fesťácích, když mi bylo náct. A poslední roky jsem si občas dělal za barem na diskotéce,“ odpověděl na půl úst.                                                                                                                                      

„Fajn. Dnes v deset zavíráme, zkasíruješ před mýma očima kunšafty,“ rozhodla a Damián zívl. Ještě má před sebou dvě otravné hodiny.