2

Rozlepila oči, rozespale zamžourala a koukla napravo. Postel vedle ní byla prázdná. Rychle zkontrolovala čas na digitálním budíku na nočním stolku, bylo sedm třicet. Zaspala, jak to, že ho neslyšela zvonit? Ale ještě není pozdě, zastihne ho.                                                                                                                            

Vysoukala se z postele, a přitom uviděla své holé nohy zpod bílé košilky, jak se dotkly chodidly béžového koberce a v záblesku jí v tom momentě myslí prolétl celý ten podivný sen. Narychlo si pročesala prsty polodlouhé plavé vlasy, protřela si oči a vyšla z ložnice. Hledala ho v kuchyni a pak obývacím pokoji, ale nakonec uviděla, že se svítí v koupelně. Po bytě voněla kolínská.  

„Proč jsi mě nevzbudil, Šimone?“ promluvila na něj přes dveře, protože byl v koupelně zavřený.                                                                               

„Na co? Už odcházím,“ zabručel.                                                                  

„Dáme si aspoň spolu kávu, ještě máš čas,“ navrhla.                                

„Tak dobře,“ povzdechl. „Ale snídani si dám v práci, tu mi nechystej.“  Klaudie odcupitala do malé úplně nové kuchyně a zapnula kávovar. Dala do něj kapsli a vytáhla ze skříňky dvě sklenice speciálně na kapučíno. K tomuto kávovaru, který dostala od strýce na Vánoce, dostali darem i sadu sklenic na různé druhy kávy, což jí, jakožto správnému kofeinovému závislákovi, udělalo nesmírnou radost. Ne ty sklenice, ty byly jen třešinka na dortu kávového potěšení.                                                                                                                            

Chvíli to trvalo, musela každý nápoj dělat zvlášť a kávovar hlučně bzučel po celém tichém bytě. Když přišla s dvěma šálky kapučína do obývacího pokoje, Šimon tam už seděl a čekal u televize nachystaný do práce.                          

„Díky,“ zavrčel, prohrábl si rukou husté černé vlasy a přejel ji čokoládově hnědýma očima. „Měla by sis už obarvit ty vlasy. Máš to odrostlé aspoň pět centimetrů, jde to vidět. Vypadáš zanedbaně.“                                                      

„Cože?“ překvapeně k němu vzhlédla. „Aha,“ uhladila si rukou rozcuchané vlasy, „rozhodla jsem se, že si nechám svoji barvu.“                                        

„To snad ne, Kló,“ zvolal nespokojeně a káravě. „Tvoje vlasy nemají žádnou barvu, musíš si je zesvětlit, aby to nějak vypadalo.“                                        

„Díky za názor. Zvážím to, ale mám je strašně zničené. Minule jsem je tou blond úplně spálila, můžu být ráda, že ještě drží na hlavě,“ opáčila trochu naštvaným a zklamaným tónem.                                                                                       

„Hmm,“ uznal. Sledovala ho, jak opatrně upíjí horké kapučíno, míchá v něm lžičkou a po odložení skleněného šálku kouká na náramkové hodinky.          

„Zlato,“ oslovila ho váhavě, „dneska se mi zdál zase divný sen. Byla jsem na louce plné květin, ale najednou se z nich stali motýli, kteří odletěli. Zůstaly tam jen kopretiny, které hned na to uvadly a uschly. Bylo to u toho křížku, kde se mi to stalo.“                                                                                                          

Střelil po ní pohledem tmavých očí. „To je zajímavé. Ale tam přece není žádná louka. Je tam les a z druhé strany sráz.“                                                      

„Taky mi to vrtá hlavou.“                                                                                 

„Co to asi tak jen může znamenat,“ pronesl tázavě, ale když překvapeně zvedla oči a podívala se mu do tváře, jak tak na ni vedle na pohovce shlížel, pochopila, že si z ní střílí.                                                                                                  

„Ach, Šímo…,“ povzdechla a upřela zrak na své kapučíno.                       

„Ne, vážně. Každé ráno s napětím vyčkávám, jaký sen, který se ti zase zdál, mi budeš vyprávět. Ani kvůli tomu dospat nemůžu. Už se to dá přirovnat k nekonečnému seriálu, Ulice, Růžovka, nebo podobná pitomina. Nechceš o tom napsat román? Nebo sbírku básní, pokud to zvládneš vyobrazit do veršů, bylo by to víc abstraktní a výstižné,“ zasmál se.                                                  

Klaudii už dávno došlo, že dnes nevstal správnou nohou. „Jen chci, abys mi naslouchal, to je celý,“ reagovala bez energie.                                 

„Nedávno to byl příběh o tom, jak se touláš lesem a zakopneš o lebku koně. Ty bláho! A dneska zase motýli a pochcípané kytky. Mám o tebe strach, Klód, měla by sis konečně najít práci a vypadnout mezi lidi. Jsi tu pořád zavřená jako jezevec a pak se divíš, že ti z toho šplouchá na maják.“ Zvedl se z pohovky, na jeden hlt do sebe vylil kapučíno, kapsle jsou přece drahé a kupuje je sám ze své výplaty, a zamířil do předsíně. Obul si botasky, hodil si batoh na záda a bez rozloučení odešel.                                                                                                  

Klaudie po čtyřech letech jejich vztahu ví, jak je její partner náladový, a proto přijímá věci tak jak jsou. Když mu vyprávěla před dvěma dny zvláštní a pochmurný sen o lebce, sám ji předtím pobízel, aby mu ho vyprávěla, že ho chce slyšet. Dnes ji pro změnu odpálkoval a udělal z ní málem blázna. Kruci, je jako ženská v menopauze, pomyslela si a usrkla rozčileně kávu.                         

Když ji oslovuje Kló, Klód, není většinou v dobrém rozpoložení. Když ji nazývá Klódy, je velká naděje, že bude cukrovat. Podle těchto znaků ví, jak se má zařídit a co může očekávat. Leze jí to na nervy. Tolikrát ho upozorňovala, že nechce, aby jí takhle oslovoval, ale on ji tak říká od začátku jejich vztahu, až si na to sice nezvykla, ale smířila se s tím.                                                                        

Unaveně ochablou rukou držela sklenici za ucho a upíjela, pěna jí držela na horním rtu.                                                                                               

Stejně ho miluje. Neumí si bez něj představit ani den. Když odcházel, chtěla ho na rozloučenou políbit. Ale on na ni nepočkal. Ani se neohlédl. Slušelo mu to, v tom tmavě modrém polo tričku a černých kraťasech s páskem. Byl čerstvě oholený, voněl a černé vlasy měl načesané dozadu. Sotva se na ni podíval.                                                                                                                                          

Donesla si z ložnice notebook, otevřela ho a do prohlížeče zadala Práce.cz. Projížděla nové nabídky, ale byla brzo hotová. Přibylo moc málo inzerátů a nic pro ni, v jejich malém městě. Po operaci páteře, kterou jí teď drží šrouby, má značně omezené možnosti. Nemůže dlouho stát ani sedět. Ideální je střídat polohy a aby si to mohla určovat sama, podle toho, jak ji začne bolet v bedrech nebo v nohách.                                                                                           

Šimon jí domluvil před dvěma měsíci práci u něj v prodejně elektra, kde dělá managera, ale vydržela tam s odřenýma ušima týden. Je potřeba dvanáct hodin být na nohou a popřípadě zvedat a nosit těžké předměty. Nezvládla to, ve večerních hodinách už brečela bolestí. Šimon se jí snažil pomoct, domluvil jí práci u počítače v kanceláři, ale to zase rozvířilo špatné vztahy na pracovišti. Pomlouvali ji, že je tlačenka a začali jí dělat naschvály, navíc Šimonovi doma občas ujelo, že musí kvůli ní řešit problémy a že mu přidala akorát starosti. Skončila. Teď je zase dva měsíce doma.                                                       

„Měla by sis zařídit částečný invalidní důchod,“ začal na ni poslední dobou tlačit. „Nemáš žádný příjem a evidentně mít nebudeš. Nemůžu všechno táhnout sám.“                                                                                                                  

„Je moc brzo, nejsem ani rok po poslední operaci. Nebudu si to zařizovat, stejně by mi ho neschválili. A dostávám příspěvky. Časem se to zlepší a budu jako dřív, doktor mi to potvrdil. Poctivě cvičím a dělám velké pokroky, musím se jen zbavit té bolesti. Vrátím se do své práce,“ oponovala mu zarputile a bublající vnitřním vztekem, který ji měl přimět tomu sama uvěřit.                            

„To těžko, vyhodili tě.“                                                                                    

„Vezmou mě zpátky, když mi doktor napíše, že jsem úplně v pořádku.“              

„Ty se tam chceš vrátit? K těm hajzlům? Dost na tom, že tě vyrazili neoprávněně v době neschopenky.“                                                                                  

Na to Klaudie neměla odpověď, je to pravda. Nechce se vrátit k těm hajzlům, ale moc možností nemá. Je to jediná základní škola s prvním stupněm v okolí, učila děti výtvarku a přírodopis. Kdyby našla aspoň brigádu na pár hodin týdně, třeba ve výtvarném kroužku, Šimon by jí to přestal stále vyčítat. Poslední dobou má pocit, že jí nevěří, jakými trpí bolestmi. „Aspoň tu ukliď a něco večer uvař,“ nadhazoval před odchodem do práce, jako by nebyla k ničemu jinému dobrá.                                                                                                                                    

Rozeslala pár odpovědí na práce, o které sice nestála, ale čím dál víc to začíná být nutností. Uklízečka ve výrobním provozu. Operátorka ve výrobě. Tak buď tam bude uklízet, nebo montovat plastové hadičky, přece jen si může vybrat. Její sestřenice Lota, která dělá zdravotní sestřičku, by z ní měla radost, jsou to komponenty určené do zdravotnictví na dialýzu.                                           

Kruci, vždyť má pedagogickou školu. Jak moc může být člověk nešťastný? To je otázka. Zdaleka není na úplném dně, Šimon je díkybohu stále s ní a nesnesitelná bolest zad přichází ve vlnách.                                                          

Popadla mobil a napsala kamarádce z práce, kde už dva roky nedělá: „Nechceš se stavit odpoledne na kávu, až skončíš? Máme tu dobrou,“ a prosícího smajlíka. Mrkla na čas, hodina ještě nezačala, takže ji zprávou nebude rušit.                                                                                                                                            

„Klaudy, moc ráda bych, ale dnes to nejde. Domluvíme se příští týden, ju?“ a smajlík, který na ni mrká.                                                                                  

Už zase, poklesla Klaudie na mysli. Vyhýbá se jí. Po tom, jak na ni Klaudie celé týdny doslova plivala své starosti, nářky a fňukání, se jí nediví. Pavla jí zahrnovala zpočátku soucitem a oporou, snad cítila trochu vinu za to, jak se k ní vedení školy zachovalo, ale když se ani po týdnech a měsících nic nezměnilo, už z toho začínala být vyčerpaná a měla toho dost. Začala se jí vyhýbat. Jejich setkání, když Pavla přišla na návštěvu, probíhala zhruba takhle:                    

„Ach jo, co mám dělat, nejsou žádné nové pracovní nabídky a Šíma se na mě zase bude zlobit. Už si skoro nemáme co říct, každá naše konverzace sklouzne k tomu, že jen sedím doma. Tohle město je na houby!“                          

„Zkus se podívat po okresu, do měst, kam je od vás dobrá dostupnost, vždyť máš auto,“ odpověděla jí sdílně Pavla.                                                            

„Dostávám a prohlížím si nabídky i z měst a vesnic v okruhu osmdesáti kilometrů. Většinou je to moc daleko, projela bych půlku výplaty.“                               

„Uvažovala jsi o stěhovaní?“                                                                           

„To v žádném případě, Šimon se odsud nehne.“                                        

„Myslela jsem jen tebe. Říkáš, že váš vztah je stejně na bodu mrazu, možná by vám pár dní odloučení v týdnu prospělo.“                                                  

„Zbláznila ses? Já bez něj nikam nepůjdu.“                                                 

„Dobře, Klaudy. Zkus o tom popřemýšlet anebo tedy počkej, jednou se ti třeba naskytne volné místo učitelky výtvarky u baráku. Musím už letět, čeká na mě doma kupa písemek k oznámkování. Být úča taky není med, po škole máme často druhou směnu, ale to ty dobře víš,“ zvedla se Pavla k odchodu. A od té doby se neviděly, je to už měsíc. Klaudiina jediná kamarádka z bývalé práce dělá letos třídní učitelku šesťákům. Je to třída malých gaunerů, nikdo jim třídního dělat nechtěl, a tak si Černýho Petra vylosovala Pavla. Bývá z nich na prášky, ale aspoň má práci, vzdychala Klaudie.                                                               

Je ve skutečnosti problém práce nebo Šimonův přístup?                        

Práce! Samozřejmě že práce! Doktor jí ale nedoporučuje ještě nastoupit do zaměstnání, má sešroubovanou páteř, je zázrak, že vůbec chodí. Dokonce jí to přísně zakázal, má se teď plně věnovat pouze rehabilitaci. Jenomže o tom se Klaudie nikomu nepochlubila. Chce být totiž normální. Chce, aby vše bylo jako předtím, a to co nejdřív.                                                                                         

Vzpomněla si na první sen, který se jí zdál před dvěma dny, jak bloudí zlatým lesem. Byl nádherný podzim, slunce prosvítalo skrze žluté, hnědé a červené barvy na stromech a jeho paprsky kreslily na zemi zasypané listím žluté a oranžové flíčky, pohybující se větrem. Radovala se z krásného dne, když tu zjistila, že se příliš vzdálila od rodiny, kterou zapomněla někde v zádech. Rychle a vylekaně se otočila, aby se rozhlédla, kde jsou, až jí vlasy zavlály kolem obličeje a překryly oči. Když si je upravila za ucho, uviděla náhle něco velkého ležet na zemi, jen kousek od ní, napůl zasypané dubovým listím. Šla se podívat, bylo to zvláštní. Přidřepla si, rukou odhrnula závěj listí a v tom se zděsila. Byla to obrovská lebka, úplně čistá, bílá, zvířecí lebka i se spodní čelistí. Protože učí přírodopis, ihned ji poznala. Byla to koňská lebka. Vyděšeně od té věci uskočila a zamrazilo ji po celém těle, nohy jí ztuhly strachem. Náhle pocítila, že je široko daleko sama a nebe se zatáhlo a barvy zmizely. Rázem bylo sychravo a šedo, objala si trup pažemi a roztřásla se. Tu noc se probudila propocená jako myš, přesvědčená, že vykřikla ze spaní, ale Šimon vedle ní klidně zařezával. Už nemohla zamhouřit oka, a tak si šla vedle pustit seriál.