1

Na orosenou louku dopadl brzy z rána první sluneční svit. Brodila se bosa jarní zářivě zelenou trávou a na kolenou jí lechtalo luční kvítí a chodidla studila, jak na ně dopadaly kapky. Z lesa, který ochranitelsky objímal pás louky z obou stran, se ozýval zpěv ptáků s pestrou škálou tónů a zvuků. Měla na sobě jen bílou noční košilku na ramínka a působilo to, jako by se tajně brzy z rána vykradla ven, v době, kdy celý dům ještě spí, aby mohla sama navštívit kříž na kopci.      

Kde se tam vzal? Jaký je jeho význam? Nebyl to památník ale jen záchytný bod oddělující dvě území, Klaudie ten velký dřevěný kříž dobře zná.            

Jak kráčela vykvetlou loukou směrem na kopec, luční květy pestrých barev od růžové, bílé, žluté až po fialovou, začaly náhle měnit svůj vzhled. Změnily se jak tvarem, tak barvou. Chvíli trvalo, než rozeznala, že to jsou motýli. Překvapeně si je za chůze prohlížela, ale nezastavila se, stoupala každým krokem výš do prudkého kopce, přímou cestou k velkému dřevěnému kříži, který se tyčil nahoře mezi blankytně modrým nebem. Motýli seděli na stoncích, ze kterých vzešli, a zvykali si na svá nová křídla. Někteří se vyhřívali a jiní jimi mávali jako by se připravovali na let. Ti, co jí byli v cestě, těsně pod jejíma nohama vzlétali k nebi. Nejdříve jen ti před ní, ale jak se zvedali první, zafungoval kolektivní jev a začali vzlétat i ti kolem. Klaudie to okouzleně sledovala, bylo to nádherné, hejna motýlů vířila kolem ní ze všech stran, až jimi byla obklopena. Jako by třpytivé barevné konfety padaly ze země do nebe, jako by si je volalo k sobě.   Šla dál, opatrně, sledovala své bosé nohy a před sebou clonu pestrobarevných a různě velikých motýlů, kteří se hemžili a míhali kolem ní. Nechtěla žádného zašlápnout nebo mu ublížit, a proto dávala dobrý pozor. Čím dále šla, tím víc jich vzlétalo a tím hustší byla clona křídel a tělíček, slyšela mávání jejich tenkých křídel, jak do sebe jeden o druhého naráží. Zahlédla motýli všech druhů baboček, otakárků, bělásků, žluťásků, modrásků i s hnědými a fialovými křídly a takoví s kresbou a barvou, které nikdy neviděla. Změť motýlů byla tak hustá, že už neviděla na kříž na vrcholku kopce a zatemnělo se. Zdálo se, že v trávě nezůstal už ani jeden, všichni létali ve vzduchu. Jenomže tráva nebyla čistě zelená, když se luční květy proměnily, jeden druh květin zůstal ve stejném stavu. Kopretiny, neproměnily se, pomyslela si. Jejich bílé hlavičky se žlutým okem zářily osaměle na louce, která byla teď čistě zelená, se záplavou bílých teček.    

Nebe se náhle rozjasnilo, když se Klaudie rozhlížela překvapeně po louce a vzpomněla si na motýli, kteří byli ale náhle pryč. Odletěli, doslova na mrknutí oka. Nezůstal na dohled ani jeden, zmizeli za kopcem, ona teď ale zaujatě sledovala jen kopretiny, které se jí měnily před očima. Uvadaly, a to raketovou rychlostí, umíraly jí před očima. Jedna po druhé, kam až oko dohlédlo, podléhaly zkáze. Hlavičky se svěsily dolů, uschly a nezůstalo po nich nic než suché zbytky, a to tak rychle, že k nim ani nestihla natáhnout ruku. Hnojivo pro louku, která najednou byla jen zelená s holými suchými místy.                      

Zvedla hlavu a pohledem vyhledala kříž, nebe bylo čistě modré, ranní slunce hřálo na kůži a po motýlech ani památky.