Jdi na obsah Jdi na menu

Doupě stínů Kapitola 9.

22. 7. 2021

Nedělní dopoledne jsem celé prospala a probudila se až odpoledne. Rozlámaně jsem vstala, dala si silnou kávu a pouklízela byt. Protože jsem doma neměla žádné zásoby, byla jsem nucena jít na nákup.                                         

Seběhla jsem schody do přízemí a přemýšlela nad tím, co si udělám k obědu, když tu jsem se u dveří paní Modré málem čelně srazila se starou dámou o hůlce. Byla zabalená do tmavého kabátu, dlouhého téměř až na zem, a hlavu jí zdobil černý pletený čepeček s růžovou kytičkou, taky pletenou. Vytřeštila na mě malá očka a pak pohrůžně zamávala ukazováčkem: „Děvče letíš jako blázen, mládí ti neuteče.“                                   

Udiveně jsem se po ní ohlédla. V tmavém šeru chodby jsem ji prvně nepoznala, ale teď mi došlo, že je to Koutská, přítelkyně paní Modré. Několikrát týdně se spolu schází na odpolední kafíčko a klábosí. Pozdravila jsem ji a chystala se pokračovat dál, ale stará paní mě zadržela.

„Promiňte, to vy chodíte Jarmilce venčit pejska?“                                                                   

„Ano. Proč se ptáte?“                                                                                       

„Kdy jste ji viděla naposled?“ starostlivě na mě zamrkala lesknoucíma se hnědýma očima.                                                                                 

Zamyslela jsem se. „S paní Modrou jsem mluvila naposled v pátek. V sobotu jsem něco měla, a tak jsme se domluvily, že Berta vyvenčím až dnes. Stalo se něco?“ Její výraz mě vystrašil. Dokonce se mi zdálo, že snad natahuje k pláči.                                                                                                                     

„Mám o Jarmilku strach, nemůžu se jí dozvonit. Už tady skoro hodinu čekám, zvoním a bouchám na dveře, a nic. Ozvala by se mi, kdyby někam šla,“ potáhla nosem Koutská.                                                              

To bylo divné i mně. Bábina je vždy spolehlivá a zodpovědná. Neodešla by pryč, když má domluvený sraz s přítelkyní.                                           

„Co když se jí stalo něco hrozného…,“ zachvěla se stařenka, automaticky ťápla po zvonku a dlouze ho znova a znova mučila palcem. Bert se zuřivě rozštěkal.                                                                                                 

„To nemá cenu, když vám doteď nikdo neotevřel,“ snažila jsem se zarazit ten zbytečný kravál.

„Víte co? Zazvoňte naproti na Kráčmerovou a poraďte se s ní. Ona tady všechny zná, třeba ví něco víc. Navíc mám pocit, že má náhradní klíč od bytu, kdyby se náhodou něco stalo. Já se zatím po Bábině, teda paní Modré, podívám venku, jestli si nešla nakoupit.“                    

Koutská přikývla, ulevilo se jí, že jsem rozhodnutí o dalším postupu učinila já. Hned se vrhla k protějším dveřím, zatímco já jsem vyletěla ven. Věděla jsem, kam Bábina Modrá chodívá nejčastěji nakupovat. Byla to nejbližší samoobsluha a trochu vzdálenější supermarket. Tam ale chodila jen jednou týdně, kvůli slevovým akcím.                                                       

Nejdříve jsem oběhla samoobsluhu a hned potom zamířila do supermarketu, kde jsem si nakoupila. Svědomitě jsem obešla všechny regály a uličky a ani cestou mému pohledu neunikla žádná kolemjdoucí osoba.               

Když jsem se vracela, začalo se smrákat. Statečně jsem si vyšlápla proti ostrému říjnovému větru a zanedlouho z tmavých mraků, které nahnal ledový vítr, padala sprška drobných hustých kapek. Nemilosrdně mě bodaly do obličeje jako hřebíky. Přetáhla jsem si kapuci s kožíškem co nejvíc do tváře a shrbená jako žebrák pelášila domů, div jsem neklopýtla o vyčnívající dlaždice.                                                                                                                         

Jakmile jsem se dotrmácela do naší ulice, hned mi bylo jasné, že je zle. Uviděla jsem sanitku a polilo mě horko. S obavami a těmi nejhoršími představami, jsem se rozběhla k brance a protáhla se až do chodby domu. Vykuleně jsem zírala na dva policisty a muže ze záchranky, kteří vyšli z otevřeného bytu paní Modré. V rohu chodby postávali manželé Kráčmerovi s Koutskou a zvědavě natahovali krk jako husy. Přilepila jsem se k nim s pohledem upřeným na Bábininu přítelkyni, která držela v náručí vyděšeného pudla.                                                                                                   

„Co se děje? “ sondovala jsem.                                                                      

Stará paní si nejdříve otřela slzy, které se jí koulely po tvářích. Byla jsem vyděšená. Díky jejímu předchozímu chování jsem tušila, že je zřejmě trochu přecitlivělá, ale přesto mě to ani zdaleka neuklidnilo. Konečně mi celou událost zkřehle začala vysvětlovat:                                                        

„Zazvonila jsem tady naproti na sousedy a poprosila je o pomoc…“            

Vtom jí energicky skočila do řeči Kráčmerová. „Ano, rozhodla jsem se rychle jednat. Napadlo mě, že se nejdřív ujistím, že Modrá opravdu není doma, a tak jsem dlouho poslouchala za dveřmi – museli jsme čekat, až zmlkne ten pes. Najednou se mi zdálo, že slyším přiškrcený hlásek. Tak volám starýho, a ten se venku natáhl do okna a přes záclonu viděl ruku a tělo té nebožačky, jak leží na zemi. Hned jsme volali záchranku a policii,“ popisovala mi vzrušeně, jako by vyprávěla kovbojku, kterou dávali včera v televizi.                                                                                                                                  

„Mysleli jsme, že došlo k přepadení,“ dodal ochraptělým hlasem „Starej“ a z jeho dechu připlul až ke mně puch alkoholových výparů a cigaret.                                                                                                                                            

„Přepadli ji?“ vylekala jsem se.                                                                     

„Po přepadení ani stopy. Zřejmě chudinka zakopla o práh, když šla z pokoje do kuchyně. Upadla a už se nemohla sama postavit. Navíc je zraněná,“ rozplakala se nanovo její přítelkyně. „Musela celou dobu strašně trpět, možná byla dlouho v bezvědomí. Ležela na té studené zemi v bolestech a nemohla si zavolat ani o pomoc,“ rozvzlykala se a žmoulala přitom v rukách kapesník.                                                                                            

Kráčmerová důležitě pokyvovala hlavou a houpala na prstu klíči od Bábina bytu. Náhle nás přerušili muži ze sanitky, kteří vynášeli na nosítkách zraněnou, přikrytou dekou až po bradu. Najednou všichni zmlkli, nastalo ticho jako v hrobě, i její přítelkyně přestala vzlykat a napjatě zatajila dech.            

Paní Modrá ležela na nosítkách bez hnutí a s nepřítomným skelným pohledem zírala před sebe jako v horečce. Až jsem se lekla, jak se změnila. Byla najednou tak bezbranná, zesláblá, křehká. Její popelavě šedá propadlá tvář působila dojmem, že když se jí někdo dotkne, rozpadne se na prach.               

Najednou nás zpozorovala, a jako by ji vědomí, že jsme nablízku, vlilo novou krev do žil. Začala něco nesrozumitelně mumlat. Všimla jsem si, že její pohled nejčastěji směřuje k psíkovi, který sebou v rukách její přítelkyně mrskal a chtěl se stůj co stůj dostat za paničkou.                                             

„Paní Modrá, nebojte se. Bertík bude v dobrých rukách, než se vrátíte domů. To vám přísahám,“ zvolala jsem nahlas a Bábina, jako mávnutím kouzelného proutku, se rázem uklidnila a věnovala mi vděčný pohled.                                                                                                                                          

Sotva zraněnou naložili do sanitky, Koutská mi hodila pudla do náruče a čiperně běžela za záchranáři dřív, než nasedli do vozu a stihli zmizet. I hůlku zapomněla opřenou o zeď. Vyměnila si s jedním z nich několik slov, ale podle výrazu tváře mi bylo jasné, že nic kloudného nevyzvěděla.           

O chvíli později odjeli a zanechali po sobě tíživou atmosféru. Muži zákona zmizeli dávno, stejně jako manžel Kráčmerové, který se někdy v mezidobí nenápadně vypařil. Na chodbě jsme teď stály jen my tři a pes.        

„To je hrozné, snad se paní Modrá brzo vrátí,“ řekla jsem sklíčeně do ticha a chodbou se nevtíravě rozlehla ozvěna.                                                              

„Bylo by to sice hezké, ale jsi naivní. Nejsme v pohádce na dobrou noc,“ setřela mě Kráčmerová nadutě. „Je moc stará a slabá. Už dávno nebyla v dobré formě, sotva se belhala. Myslím, že si tam poleží pěkně dlouho a z nemocnice pomaže rovnou do starobince.“                                    

Nevěřícně jsem na ni upřela oči.                                                   

„Chudák Jarmilka, opravdu se už dlouho necítila dobře a rodina se na ni vykašlala, byla nešťastná a osamělá. Za celou dobu sem za ní nikdo nepřišel. Po té operaci kolene byla dlouho v nemocnici a už se tam nikdy nechtěla vrátit. Bude to pro ni těžké,“ přisvědčila Koutská.

„Naštěstí vím, kam ji odvezli. Budu za ní chodit na návštěvy.“                                                            

Chtěla jsem jí předat pudla, když stála vedle mě, ale ona se ode mě se zdviženými dlaněmi odtáhla. „Ne, děvče, já ho nechci. Nemůžu se o něj starat, doma už jednoho psa máme, nesnáší se spolu. Jarmilka se spoléhala na tebe.“                                                                                                                           

„A já žádného čokla doma nechci, nemám je ráda. Navíc máme kočku. Snad se o něj logicky postaráš, když si ho chodila venčit,“ ozvala se Kráčmerová, které se nikdo na nic neptal.                                                                

Zachmuřila jsem se. „Pohlídám ho ráda, je na mě zvyklý,“ odvětila jsem, přestože mě tížil fakt, že se psy nemám žádnou zkušenost. Jako dítě jsem měla doma dovoleného pouze křečíka.                                                       

Ještě než Kráčmerová zamkla byt Bábiny Modré, vzala jsem si pár věcí. S plnou náloží všech potřeb pro psa, nákupem a psem v podpaží, jsem krkolomně vystoupala schody do patra. U dveří jsem zdlouhavě vytahovala klíče z kapsy. Psa jsem nechtěla pouštět na zem, aby mi neutekl, ze zkušenosti jsem tušila, že moc poslušný není. Z patra jsem zaslechla, že Kráčmerová už zalezla k sobě a návštěva taktéž odešla.                                 

Náhle jsem za zády slyšela vrznutí dveří a tiché: „Ssst.“                            

Prozíravě jsem se ohlédla přes rameno a moc mě nepřekvapilo, když jsem v pootevřených dveřích viděla Lukášův vyjevený obličej. „Co tu chtěli benga?“ zašeptal.                                                                                                  

„Nic,“ zasmála jsem se. „Jen se stal úraz té staré paní.“                           

„Aha, oukej. Už jsou pryč?“ zeptal se už nahlas svým hlubokým hlasem, kterým mě nepřestává udivovat, jelikož k němu nesedí.                       

„Už dávno.“                                                                                                       

„Supr, dík za info,“ zabouchl dveře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář