Zvonění budíku mě prudce vytrhlo z pracně dosaženého spánku. Vytáhla jsem sluchátka z uší a sundala ze sebe vybitý notebook. Po skončení seriálu jsem poslouchala hudbu, dokud mi nekiksnul. Vyškrábala jsem se z postele a mrkla na mobil, hodiny ukazovaly půl páté. V koupelně jsem se zadívala na svou pod umělým světlem ještě víc propadlou tvář. Jestli to tak půjde dál, budu muset vstávat o půl hodiny dříve, abych ze sebe udělala koukatelného člověka, povzdechla jsem si. S nespavostí jsem nikdy neměla problémy, ale poslední týdny mě hodně trápí a do toho ještě ta banda od sousedů. Možná za to můžou oni, mejdany tu jsou prakticky obden. Postavila jsem vodu na černý čaj a mezitím se zkultivovala. Mejkapem jsem překryla kruhy pod očima, řasenkou zvýraznila oči a propadlé tváře vylepšila tvářenkou. Vlasy dlouhé do půl zad jsem si sčesala do ohonu a svázala gumičkou.                    

Po rozchodu s Liborem jsem si své tmavě hnědé rovné vlasy přebarvila červeným přelivem, takže je teď ze mě rudovláska. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, nabarvit si vlasy na ulítlou barvu, kterou by ode mě nikdo nečekal. Začala jsem si teď konečně dělat věci po svém, protože mi do toho nikdo neremcal. Ale ve skutečnosti vlastně ani nevím, jestli se mi ta barva líbí. Stačí mi vědomí, že je prostě jiná. Že já jsem jiná.                                          

V kuchyni jsem vyzunkla v rychlosti čaj a zakousla rohlík, svačinu si koupím na pochůzce ve svém oblíbeném pekařství. Oblékla jsem si teplý svetr, džíny, sportovní boty a navrch softshellovou bundu s kapucí.                      

Výhoda mého nového bydliště je v tom, že je vzdálené pouze necelých deset minut od mé práce. No nic, jde se na to, pošta nepočká.                               

Nakonec jsem na pracoviště dorazila o trochu později než obvykle, mrholilo, a tak jsem se vrátila pro pláštěnku. Pozdravila jsem na dálku kamarádku Hanku a šla si vyzvednout štosy pošty pro svůj rajon, abych je mohla protřídit a poskládat podle ulic a čísel. Když jsem měla hotovou obyčejnou i doporučenou poštu, zopakovala jsem si stejné kolečko s úsekem rajonu za nemocnou kolegyni Fýbrtovou. Nachystala jsem tašky na rozvoz do úložných schránek, kde si je později na pochůzce vyzvednu, a ověšená batohem a taškami jsem běžela na ranní autobus, který odjíždí ze zastávky před budovou krátce po půl osmé. Ujel mi před nosem, a tak jsem se vydala s plným batohem, brašnou přes rameno a dvěma taškami v rukách na vzdálenou tramvajovou zastávku.                                                                                              

Během pochůzky mi začalo v sychravém říjnovém počasí zase mrholit, jak jsem předpokládala, a tak jsem vytáhla pláštěnku a snažila se, aby mi pošta nezmokla. O půl jedenácté jsem měla za sebe hotovo a vrhla se na úsek za nemocnou kolegyni. Vytáhla jsem pro ten účel malou mapku s vyznačenou částí, protože jsem tento úsek neznala, přestože sousedí s mým rajónem. Hledala jsem šedou úschovnou schránku, a přitom jsem procházela přes dvůr základní školy. Zrovna zvonilo a proti mně se najednou vyrojila tlupa školáků, část z nich odhodila aktovky, rozestoupili se do kruhu a začali si kopat s pomeranči od oběda. Ach jo, nic se nezměnilo, ušklíbla jsem se pod vousy a přeskočila kutálející se omlácený pomeranč. Za dvorem jsem udělala obrat v bok, přeskočila nízkou zídku, přeběhla silnici a vyhýbala se pohledem na popelnice, které by mi práci značně zkrátily. Na protější ulici, v zákoutí pod panelákovými okny, na mě čekala šedá schránka ukrývající tašku s náloží nové pošty. Vyzvedla jsem ji a hurá do toho. O půl druhé jsem měla hotovo a běžela jsem na bus, který mě odvezl zpět na centrální poštu. Tam mě čeká další hodinka úřadování, než budu mít definitivně hotovo.